Davy lidí. Spěchající, nervózní, nemající na nic čas. Někdy se ani nestihnou pořádně najíst a tak jí za pochodu.
Na ulicích, v dopravních prostředcích, vestibulech nákupních center…
Při pozorování těch pochodujících strávníků mě napadá jak je výstižná věta „ Jsme to, co jíme“. Pokusila jsem se ji obměnit na „ Jsme tím, co jíme“.
A tak na ulicích potkáváme paní Chlebíčkovou, která má co dělat udržet v jedné ruce kabelku a druhou si přidržet chlebíček, aby z něj nepopadaly všechny ingredience. Balancuje úspěšně.
Pan Klobása se snaží strčit si do pusy co největší kus oné pochutiny tak, aby mu omastek nepokapal oblečení.
Paní Kebabové se nedaří a tak ji část masa padá přímo na chodník. Vztekle pokyvuje hlavou směrem k zemi. Ohlíží se, jestli ji někdo neviděl.
Školák Tatranka v živém rozhovoru se svým spolužákem Rohlíkem jí sladkost i s kouskem papíru.
A paní Zmrzlinová se pokouší zastavit čas nad jahodovo- vanilkovým zázrakem. Vypadá, jako by tenhle okamžik byl nejkrásnějším z celého jejího dne. Otírá si pusu celou dlaní s neskonale blaženým výrazem.
Paní Zavináčová zabořuje skoro celý svůj vkusně namalovaný obličej do papíru, z něhož se line vůně zavináče široko daleko. Nedaří se jí ukousnout malý kousek a tak ji z jejich roztomilých rtíků visí kus masa i s cibulí.
To paní Hamburgrová s plnou pusou zahaleká na protější stranu chodníku „ Jaruško, kampak?“
Jaruška se zastaví, zakucká. Všechno dobře dopadlo. Hranolka, která ji uvízla v krku je zdárně spolknuta.
A tak se obě dámy mohou pustit do družného rozhovoru, při kterém slastně dojídají svoje pochutiny.
Jsme těmi, co jíme.
Jen se snažím zamyslet nad tím, jestli to, co jíme, si nezaslouží víc klidu a kulturnějšího prostředí.
