Jsem Tvoje Krize. Krize středního věku.

„Přišla jsem Ti popřát všechno nejlepší. No co koukáš tak překvapeně. Máš přece dneska narozeniny. Aha Ty mě ještě neznáš?

Jsem Tvoje Krize. Středního věku. Je načase, abys mě už konečně poznala. A užila si mně.

I tak už jdu docela pozdě. Ale čekala jsem na příhodnou chvíli. A ta je právě teď.

Máš dovolenou a jsi dost v klidu a pohodě na můj vkus. To mě znepokojuje. Povaluješ se tady na pláži, plaveš si. To už dlouho trvat nebude. S tím by měl být konec. S tím Tvým klidem, myslím. Povaluj se dál.

No jen se zamysli, jak to rychle letí. Ani, jsi se nenadála a rok je pryč. Co rok, ale roky. Mládí taky.

Nebudu Ti mazat med kolem pusy. To snad ani nechceš? Vypadáš inteligentně, tak to pochopíš o to snáz.

Nejsi nejmladší. Díváš se snad na sebe soudně do zrcadla? Takže mi dáváš za pravdu.

Podívej se kolem sebe. Vidíš tu copatou nohatou holku?

To je let, co jsi taky tak vypadala. A už se to nevrátí. Nepomůže Ti nic. To Ti je doufám jasný.

A vůbec. Rekapituluješ?

Co se Ti povedlo, nepovedlo. Co stihneš, nestihneš?

Mezi námi co jsi nestihla, už moc nedoženeš, takže Ti ušetřím zamýšlení.

Jen si přiznej, jak těžko už se například učíš cizí jazyky a bude hůř. Nejen s pamětí.

Jo holka, nebudeš to mít jednoduchý. Taky Ti nezávidím. Naopak. Proto jsem tady.

Abych Ti to ještě víc znesnadnila.“

Tak to mě dostalo. Přijde. Nikdo ji nezval.

A upřímně ani nečekal.

A pak narozeniny neslavím. Takže vlastně přišla zbytečně s tím svým přáním.

Pěkně blbým přáním.

Prohlíží si mě s úšklebkem od hlavy až k patě. Chce mě rozhodit.

Mně ale nerozhodíš, říkám si sama pro sebe.

A tak „ milá „ Krize středního věku, myslím, že tady zatím neuspěješ. Přijď jindy. Za rok, dva i víc. A já Ti řeknu, jestli už konečně nastal ten čas a budeš tady vhod.

A víš co, třeba přijdeš zbytečně vždycky. Vypadáš taky inteligentně, takže to o to snáz pochopíš.

Ale jak tak na Tebe koukám, přijdeš zase. Neodbytnost Ti kouká z očí.

Ale já se nedám.