Víte, jak poznáte, že jste opravdu v pohodě? Dvacet minut stojíte nahá před zrcadlem. Pokud jste v pohodě i po této době je to v pořádku.
Tak to jsem slyšela v pořadu Karla Šípa z úst magistry Radany. Byla mi sympatická a tak jsem se nad jejími slovy zamyslela.
Co zamyslela, rozhodla jsem se to vyzkoušet. Hned druhý den po příchodu domů.
Ještě oblečená jsem si stoupla před velké zrcadlo, které máme v předsíni. Nad ním jsou hodiny a tak je očkem budu pozorovat, abych tam stála přesně 20 minut.
Mám hezké kozačky. Fialové dalo mi to práci je sehnat. Můj pohled se rozplývá nad tou semišovou nádherou.
Co to ale magistra říkala? Nahá. Úplně nahá musím stát.
Do toho se mi už moc nechce. To by nemuselo dopadnout dobře.
Kozačky jsou odloženy. Jaká škoda. A s nimi i zbytek oblečení.
Tak a to je síla. Jsem to vůbec já? Mrknu na hodiny. Ještě patnáct minut. Celá věčnost.
Nevím kam dřív s pohledem. Hlavně klid a být v pohodě.
Dívám se na sebe a vybavuji si další slova z pořadu. Důležité je, mít se rád. Mám se ráda. Jsem i svojí kamarádkou.
„Tak vidíš, nezoufej“ říká mi ta naproti. Kamarádka. Jí se to řekne.
Škoda, že jsem si předtím neprohlédla svoje fotky. Aspoň za předešlých pět let. Měla bych srovnání.
Ještě deset minut. Vedu monolog s tou naproti v zrcadle. Kamarádkou. V tuhle chvíli tou nejlepší.
Usmívá se na mně. Na jejím místě by mi ale do úsměvu moc nebylo.
Tak ta ale vypadá. Trocha špeků. Co trocha. To břicho. A ani se nesnaží ho zastrčit. Měla by zhubnout. Aspoň deset kilo. A to jí teda nezávidím. Taková dřina. Práce na několik měsíců. To už si tak nepochutná jako já.
Zrovna včera večer, taková pohoda. Víno, obložená mísa. Ještě teď se mi sliny sbíhají.
A to neustálé otvírání lednice, jestli na mě nevykoukne ještě nějaká dobrota.
Bude muset jíst pravidelně a málo. O hodně míň než já. To bude mít smutný život.
A taky víc pohybu by to rozhodně chtělo. Cvičení, chůze, to Tě holka čeká. Jinak budou špeky pořád na svém místě.
Usmívá se. Nechápu. Snad s tím jak vypadá není nakonec spokojená?
Začíná mě rozčilovat.
I vrásek kolem očí má víc než dřív. Ale ještě to není tak hrozné.
Poslední minuty. S kamarádkou se má mluvit na rovinu. Zvlášť s tou nejlepší. A tahle se mě snaží rozčílit tím svým ledovým klidem a úsměvem.
„Jsi tlustá, hnusná a ve středním věku. Tak se sebou něco dělej nebo to bude ještě horší. Protože ještě teď se s tím něco dělat dá.“ vychrlila jsem na ni.
Snad si to vezme k srdci.
Ještě jednou se na ni podívám, abych se rozloučila.
Je v pohodě. Ona se mi nakonec tím svým pohledem vysmívá.
Neuvěřitelné.
Já takhle vypadat…
