Jen si tak trochu líbnout

Přitisknul svoje rty na její. Cítil její vůni, dech i nervozitu. Byla krásná. Tmavě hnědé vlasy jí lemovaly její drobný obličej.

Zachvěla se. Dívala se na něj svýma velkýma zelenomodrýma očima s provinilým výrazem malé školačky, která právě něco provedla.

Byla roztomilá.

Ano. To byl ten správný výraz pro ni.

„Myslíš, že je líbání nevěrou“, vychrlila ze sebe a jemně se odtáhla.

Našpulila rty, nadechla se a čekala na odpověď.

Díval se na ni. Na její krásně vykrojené rty, které před chvílí tak vášnivě líbal.

Co ji to napadlo?  Taková blbá otázka zrovna teď.

Kdy jindy, když ne teď?

Cítil slabý záškub v rameni. Kousl se do rtu.

Dívala se mu dlouze do očí. Držel ji za obě ruce.

Bože, jak byla krásná.

Přejel rukou její vlasy, tváře, nos. Zlehka se dotkl jejich rtů. Jemně pootevřela ústa, jako by se znovu chystala vyslovit tu samou otázku.

Přejel ji prsty po rtech. Nechtěl, aby se znovu zeptala. Ne teď.

Nechtěl přemýšlet nad odpovědí a rozpitvávat ji.

Co ji to vůbec napadlo.

Vzpomněl si na manželku. Co kdyby ona byla na jeho místě s někým…

Ta myšlenka se mu vůbec nelíbila.

Podíval se kolem sebe jako by se najednou bál prozrazení.

Nikdo tam nebyl.  Jen oni dva a ticho.

Bylo mu s ní dobře.

Vyzařoval z ní zvláštní klid a oddanost téhle chvíli. Dívali se na sebe.

Její oči ho žádaly o odpověď.

Je líbání nevěrou? Slyšel v duchu její otázku.

Přitakal.