Jen pro ten dnešní den.

Přicházím za Tebou. Bílou chodbou, po bílých schodech, před sebou  nápis. Onkologie.

Dole v ambulanci několik čekajících pacientů. Mnoho hodin trávících v čekárně na kontrolní vyšetření. Přicházejí ráno, odcházejí odpoledne.

Unaveni. Pohublí, odevzdaní životu. Smířeni se špatnou organizací onkologického oddělení.

Nerozčilují se. Nemají sílu.

Jsou vděční. Za každou minutu, hodinu, den, rok.

Je málo lékařů, mají toho hodně. Slyším, když procházím kolem.

Kroutím hlavou. Nechce se mi věřit. Vybaví se mi slova. Morálka, morální.  Jak je možné je tady tak dlouho nechat čekat?  V takovém stavu? Kdo je za to zodpovědný?

Napadlo to vůbec někoho někdy řešit? Nebo personál už spoléhá na to, že ti lidé už nemají chuť ani sílu se bránit.

Ty ležíš a díváš se. Na mně nebo tam někam…Nejsi jediná.

Pokoj, číslo… Na všech je to stejné.

Stejný výraz, oči, bolest. Stejná diagnóza…

Nemocniční neosobní prostředí  všude kolem dokola.

Shon a nervozita personálu.

Domů, chci domů! Odezírám z výrazu tváří.

Jen pro ten dnešní den stojí za to žít. Zní mi v uších.

Protože zítřek už tady nemusí být.

Tak hodně štěstí všem.