Gábina se pomalu zvedla z postele. Její tělo bylo jako podle šablony. Krásné, souměrné s hladkou kůží. Bylo jí osmnáct. Co na tom, že si trochu pomohla plastikou.
Bylo mu to jedno. Je to její věc. Po rozchodu s Alicí se jich v téhle posteli vystřídalo víc než dost. Někdy i během jednoho víkendu. „Prase,“ slyšel svůj vnitřní hlas. Táhlo mu na čtyřicet. Je to omluva? Ne, je to fakt.
Nečekal od nich vůbec nic. Prostě jak přišly do jeho života, tak zase odešly. Nic obohacujícího. Žádná ho ničím výjimečným nezaujala.
Zvedl se. Poslední dobou ho nepříjemně bolela záda. Sice pravidelně sportoval, ale asi to nebyl zrovna typ sportů, kterými by si pomohl od té nepříjemné bolesti. Jedna jeho kolegyně z práce mu už řadu měsíců doporučovala jógu. Speciální druh jógy s terapeutickými účinky. Přemýšlel o tom poslední dobou tak vážně, že se skutečně na hodinu vypravil. Překvapilo ho úplně všechno. Předpokládal, že tam bude v ženském obsazení sám. Takových jako on tam ale bylo poměrně dost. Cvičilo se s pomůckami. Bloky, pásky, bostery. Myslel si, že jeho fyzická kondice je víc než dobrá. O to víc ho zarazilo, když po deseti minutách nemohl a jeho tělo při pohybech trpělo jak zvíře.
Cvičitelka byla nenápadná, nenamalovaná, se staženými vlasy do culíku. Prototyp všech jeho postelových krásek s výrazným líčením a ještě výraznějším teatrálním projevem. Boty, kabelky, laky, restaurace. Jejich obzor se ubíral tímto směrem.
Cvičitelka říkala všem jménem, chodila, opravovala a napravovala.
Začal chodit pravidelně. Zjistil, že mu cvičení pomáhá. Pociťoval svaly, o kterých vůbec nevěděl, že je má. Bolesti ustupovaly. Tenhle druh jógy si nemohl vynachválit. Postupně si ale začínal uvědomovat, že tam nechodí jenom kvůli józe, ale že ho čím dál víc zajímá cvičitelka. Ta nenápadná, drobná, nenamalovaná, s krásnými drobnými rysy, se zvláštním fluidem. Ta neskutečně fundovaná cvičitelka, která ho dobře opravuje a která tak hezky a zřetelně vyslovuje jeho jméno. Ta inteligentní bytost nehodící se do dnešní doby. Ta… přitahovala ho jako magnet.
Jeho postel zela prázdnotou. Přestal mít náladu na ty bezduché krasavice, které se tam střídaly. Začal přemýšlet, jak osloví Ji. Odhodlával se několikrát po hodině jógy, ale vždycky mu to někdo nebo něco překazilo. Tentokrát si to nenechá zkazit. Pozve ji na večeři. Měl připravený monolog a klepal se jako před zkouškou. Zamiloval se. Jen si to nechtěl dřív přiznat.
Když přišel na „svou“ hodinu, překvapila ho recepční. „Je záskok,“ víte o tom? Oznamovala mu. „Dneska?“ vykoktal ze sebe. Odpověď recepční ho úplně odrovnala. „Nejenom dneska. Markétka na hodně dlouhou dobu odjela do Afriky,“ odpověděla. Nebyl schopen vnímat obsah toho sdělení. Markéta. Ano, tak se jmenovala. A zrovna teď, když se konečně rozhoupal a zrovna ona…
Byla přece tak krásná. A ještě víc.
Duševně krásná.
