„ Už i Osmany Laffita podstoupil liposukci břicha, chápeš to?“, nevěřícně na mě zírala Magda.
Neodpovídala jsem a to ji rozčílilo snad ještě víc než článek o liposukci módního návrháře. „ Laffita , vždyť je hubenej a ještě ke všemu chlap.“ Zamumlala si už Magda pro sebe.
Seděla v křesle, poposedla si zadní částí těla ještě níž a nepřirozeně vystrčila břicho. „ No a co já, jen se podívej, špeky kam dohlídneš, možná i tam kam nedohlídneš“ Upřímně nedohlídla jsem. A ani snaha o to z mé strany nebyla.
Za prvé jsem se fakt, v tu chvíli nepodívala, a za druhé znám Magdu „sto let“ a vím, že téměř žádné nemá. A pak jaké břicho měl Laffita před a po liposukci mě upřímně nezajímá.
Magda si už ale ukazováčkem a palcem začala břicho postupně pomačkávat. Každý kousek vzala do obou prstů a vykřikovala, „ Ježišmarjá. Fuj.“
„No a tady“ pokračovala Magda nahlas ve čtení bulváru. „ Tady, Faltýnová jde znovu na plastiku. Posloucháš mě?“ Rovnala jsem nádobí do myčky. „ Čeho?“ Tuhle otázku jsem si mohla odpustit. Magda spustila příval slov o tom, že nejen, že ji neposlouchám, ale na jakou plastickou operaci by asi tak mohla přítelkyně Leoše Mareše jít. Prsou přece. Znovu. Je na implantáty totiž alergická a tak si je rok od roku nechává měnit. Píšou.“ Ťukala prstem přesně tam, kde to psali.
To jsou ale kecy. Pomyslela jsem si, že to může číst.
V tom ale Magda prudce vstala. Rozhodla se zřejmě, že i svoje prsa prověří kontrole. „ No tomu říkáš prsa?“ mumlala si sama pro sebe. „ Kozy to jsou. Předevčírem jsem úplně stejný viděla v dokumentu o Namibii. Přesně takový měly africký domorodkyně. Jaký? Jaký asi. U pasu přece“. Magda si začala prsa nadzvedávat rukama.“ No tak nějak by to mělo vypadat. Ale nevypadá. Fyzikální zákony jsou krutý. Co krutý. Ubohý jsou.“
„ Koukej přece na mě, když Ti vyprávím o nejzásadnějších věcech svýho života“ osočila se na mě Magda.
Zvedla jsem hlavu od rovnání nádobí a podívala se na ni. Stála jako hromádka neštěstí. Slzy lítosti jí stékaly po tváři. Myslela to všechno vážně.
„Jsem ošklivá, no jen se na mě podívej. Ošklivá jsem. Nemám břicho ani jako Laffita a prsa jako Faltýnová. Obličej taky stojí za houby a vůbec.“ Mávla rukou a znovu si sedla.
Byl mi jí líto. Podání kapesníku nebyla žádná záchrana.
Zadívala jsem se na Magdu. Byla hezká. Opravdu hezká. Měla hezké rysy v obličeji a zvláštní oduševnělý výraz. Byla inteligentní. Sama nevím, co ji napadlo číst ty stupidní bulváry o uměle vypěstované kráse. O kráse? O té, co má do té skutečné daleko. O dokonalosti, která žádnou dokonalostí není. O ztrátě přirozenosti.
Zadívala jsem se na ni .
„Co to znamená být ošklivá?“ Je to měřítko fyzické nedostatečnosti? Nebo něco víc?
Jsou fyzicky dokonalí lidé sympatičtější, přirozenější, osobitější? Méně namyšlení, méně snobští?
Krása ani ošklivost nejsou měřitelné centimetry v pase ani přes prsa.
Je to něco daleko víc.
Něco co je v nás. S čím se narodíme. Zvláštní fluidum, to je krása.
A ošklivost? K té se bohužel mnozí dopracují samy svým chováním, postojem i výrazem. Svou závistí.
Co to znamená být ošklivá?
Na to si odpovězte každý sám.
