Ne, že bych se tak zasmála na první hodině alpiningu. Naopak. Proto čtěte ča ča ča.
Rozhodla jsem se. Vlastně moje tělo rozhodlo za mě. Po letech strávených na joze a pilates řeklo dost. Ve chvílích, kdy jsem se začala zadýchávat při výstupu do třetího patra, i při rychlejší chůzi bylo rozhodnuto. Potřebuji k těmto aktivitám přidat ještě aerobního pohyb.
Aerobik mě už nebavil. Popravdě, spíš můj mozek nezvládal skloubit choreografii s tělesnými pohyby. Vyčerpávalo mě skloubení obojího víc než chůze do schodů.
Co s tím?
Alpining. Chůze na pásu s posilováním.
To znělo vcelku dobře.
A tak jsem to šla zkusit.
Alpitrack, stroj na kterém se cvičí, vypadal vcelku normálně. Vyhovovalo mi, že ho má každý sám pro sebe. Slečna cvičitelka, sympaťanda o generaci mladší než já vcelku polopaticky vysvětlila, co nás čeká. Jak máme chodit, kde se máme držet, jaké kroky nás čekají.
Byla to hodina pro začátečníky.
Rozchodit pás se mi vcelku snadno podařilo. Byla jsem ráda, že se držím madla a chodím. „ Véčko, koloběžka…“ vyvolávala cvičitelka pokyny.
Šlo mi to po chvíli dobře.
Zejména koloběžka. Ta mi šla nejlépe. Připomněla mi mé dětství, kdy jsem „drandila“ na staré zelené koloběžce jako s větrem o závod.
To už je let. Na chvíli jsem se zasnila.
Pot mi stékal po zádech. Nepamatuju si ale, že bych v dětství byla takhle zpocená z jízdy na koloběžce.
Věk se nezapře.
Když ale slečna cvičitelka zvolala ča ča ča a předváděla taneční pohyb na rozjetém pásu, nejprve jsem nevěřila vlastním očím, že je možné v tempu něco takového zvládnout.
Už tak jsem napoprvé lapala po dechu a pevně jsem se držela madel i při chůzi. Zrcadlo přede mnou ukazovalo moji tvář zarudlou jak po několikahodinovém trávení na prudkém slunci bez použití krému s ochranným faktorem.
To jsem já? Podivovala jsem se pohledem do zrcadla přede mnou.
Ča ča ča. Volala cvičitelka do éteru za zvuku hudby. Ča ča ča opakovala jsem si pro sebe. Držela jsem se pevně madel a snažila se dělat kroky, na které jsem se rozpomínala z tanečních.
Mezitím byl krok na pevnou část alpitracku. A co čert nechtěl. Uklouzla mi noha a při dalším zvolání ča ča ča jsem byla na zemi oběma nohama, stroj se jen mírně převáhl, ale vydržel být stabilní. Na rozdíl ode mě.
Vysoukala jsem se znovu na pás. Mé druhé já říkalo cha cha cha a posmívalo se mi. Pokračovala jsem v ladných tanečních pohybech, jak nejlépe jsem dokázala.
Ča ča ča.
Znělo mi v uších ještě celou noc.
Neodradilo mě to.
Alpining se i s tanečními pohyby ča ča ča stal mým velkým koníčkem.
A dneska se své první hodině i docela ráda zasměju.
A věřte nebo ne. Do třetího patra už se nezadýchávám.
Opravdu.
Cha cha cha čti ča ča ča.
