Adopce seniorů

„Maruš, šoupni se trochu, ať se sem vejdu s těma berlema“…                                           .

Lavička před domem s pečovatelskou službou je malá a úzká. Maruška se šoupla a to doslova. „Tak co, kde je máš?“ ozvalo se vedle ní. Byla by to trapná zpětná otázka, kdyby se zeptala, koho tím myslí. Koho jiného by její spolusedící mohla myslet než děti. Její děti.

Na chvíli se zamyslela. Chvíle stačí, protože víc by bylo příliš bolestné. Vybavily se jí střípky životních okamžiků. Dva uzlíčky štěstí. Oba přes tři kila tři roky po sobě. Učila je prvním slovům, krůčkům, vodila je do školy, strachovala se o ně, prožívala jejich pubertu, první lásky, rozchody.

Syn žije v Anglii s přítelkyní a má se snad dobře. Telefonuje. Občas. Nemá čas. Život není jednoduchý a s nikým se nemazlí. Je potřeba se s ním porvat. To si vyslechla minule, když vedl dlouhosáhlý monolog o životě. Minule? Předminule? Sama už ani neví jak je to dlouho co ji navštívil.

Dcera je vytížená. Jeden manžel, jedno dítě jedna domácnost. Práce až nad hlavu. Telefonuje. Krátce, Úsečně. Nervózně. Není čas. Na nic. Ani na matku nebo snad maminku? To je už silný výraz.

Oba jsou chytří, studovaní s dobrým postavením. Je na ně pyšná.

Pyšná…? Několikrát si říkala, kde udělala ve výchově chybu. Nepřišla na to.

Kašlou na ni. Je jim na obtíž. Co s ní taky. Je stará, sotva chodí. Ale jinak dobrý. Je zatím soběstačná. Nebojí se to všechno přiznat. Sama sobě.

Jí by to nikdy neřekla. „Pošoupni se nazpátek a nepíchej mě do žeber těma svejma nemožnejma berlema“ osočila se na spolusedící Maruška.  Leze jí na nervy ta stará bába vedle ní. A jak je rejpavá. „Mrzí tě to Maruš, co? Že na Tebe kašlou ty tvoje? Nevíš, co bys. Nejradši by ses nechala adoptovat.“

Vždycky ze sebe vyplodí nějaké moudro. Adoptovat? A vlastně proč ne. Klidně by se nechala adoptovat. Třeba by ji někdo chtěl. Už ji to i několikrát napadlo.

Rodina, vnoučata. Jsou i takoví, kteří nikoho nemají a měli by z ní třeba radost. Už dlouho neměla R A D O S T. Bojí se to slovo i v duchu vyslovit jak je pro ni magické.

„ Jsi nesnesitelná  a máš blbej výraz na starý kolena,  ale když se budeš snažit, Maruš tak to někam ještě dotáhneš.  A někdo si Tě třeba vezme za vlastní“ chichotala se vedle ní její vrstevnice.

„A pošoupni se doprčic  zase, ať se sem vejdu s těma berlema“