Napsala jsem už druhou knížku. Pane jo. To není žádný zázrak, pomyslí si laskavý čtenář. Dnes píše každý, kdo udrží tužku. Nebo umí psát na počítači. Třeba jen dvěma prsty a tempem, jako když kape kohoutek.
Já vím, časem jsem pochopila, že to není vůbec těžké. Složité není ani najít nakladatele. Nejtěžší úkol je ji – prodat. I kdyby to byl nejúžasnější svazek moudra, vtipu a literární skvost, nehnete s tím ani za mák. Bez nákladné propagace a mravenčí práce na distribuci, rozhodně ne. A tak hledáte možnosti a různé způsoby, jak knihu dostat k lidem lačným písmenek.
Kniha je v prodeji, seženete ji v téměř každém knihkupectví. Narazíte na ni v celé síti internetových obchodů. Má to ale jeden háček.
Jen několika málo vyvoleným prodává knihy jejich jméno. A mezi takové je téměř nemožné proniknout.
Knihkupectví praskají ve švech. Zdá se, že je více knih a spisovatelů než čtenářů.
Mám kamarádku, která má lékařskou soukromou praxi. Má moji knihu a zamilovala si ji. A tak přišla jednoho dne s nápadem, pověsit v čekárně prosklenou skříňku. Do ní vystavila několik svazků mých knížek. Přidala mé fotky s autogramem a pár osobních dárečků ode mě. Znuděný pacient si filuta sedne, očima ohmatává stěny místnosti. A hle! Zdroj zábavy, který odstraní jeho nudu. Knihu si zakoupí. Proč si číst jen komerční letáčky pohozené na stolku?
Ten nápad mojí milé přítelkyně jsem ocenila. Obě jsme na stejné vlně. Také společně věříme na záhady mezi nebem a zemí. Na zvláštní poselství, při kterých až mrazí. Lidi, kteří navždy odešli a velmi jsme je milovali, jsou stále s námi. Nevěříte?
V mojí knize, krom jiného, s láskou vzpomínám na mého dědečka. Když jsem byla malá, naučil mě skládat jeřába z papíru. Origami, kterých jsou desítky druhů. Uměl ho složit i v miniaturní podobě z lístku na autobus. Pak už jsme jen trnuli, kdy přijde revizor. V knize taky píšu o malém klukovi z Hirošimy. Byl ozářený při výbuchu atomové bomby. Podle pověsti jich měl sám složit tisícovku, aby nezemřel. Už mu scházel jen poslední… a už to nestihl.
Tuhle jsem se zastavila u kamarádky lékařky zase na kus řeči. Zvědavě jsem nahlédla do poličky s knihami. Zatajil se mi dech a do očí se mi draly slzy. Mezi knížkami ležel papírový jeřáb.
Okamžitě jsem se dotázala, proč ho tam položila. Ona jen stála, překvapená mým dojetím a řekla: „To já ne. To sestřička, která je tu jen zřídka na výpomoc. Složila ho z papíru. Ten ptáček se mi moc líbil, tak jsem ho položila ke knihám. Bylo mi ho líto jen tak vyhodit do odpadků.“
Když jsem se zeptala, jestli ta sestřička mou knihu četla, řekla, že ne. Dokonce ani ona sama si nedokázala vybavit, že by si v jejím textu všimla vyprávění o jeřábovi. Vzpomněla si teprve až v té chvíli.
Ještě dnes mě lehce mrazí, když si na ten pocit vzpomenu.
Děkuji ti, dědečku. Já vím, že se kniha k lidem dostane. Až přijde její čas.Je úplně jedno jakými způsoby. Já jen vím, že ty na to dohlížíš. A víš moc dobře proč. Protože to, do čeho člověk vloží kus srdce, si k lidem vždy cestu najde...
Zveřejněno se souhlasem administrace blogu
