Nejlepší je americký styl výchovy dětí

Tedy... někteří to říkají. Dítěti se má dát naprostá volnost a svoboda. Hlavně ho fyzicky netrestat. Ovšem, pozorovat nestranně takové děti a třeba být někdy nuceně v jejich společnosti, je opravdu nejen o zdraví, ale i o nervy.

S  osmiletou dcerkou jsme si skočily na něco dobrého do bufetu v nemocnici. Mimochodem moc pěkně a vkusně zařízeného. Ten den celkem málo jedla. Prostě po všemožném svátečním mlsání dostala chuť na chlebíček. Za pultem bývá milá prodavačka, která nešetří úsměvy. Občas spolu něco prohodíme o životě. Usrkávala jsem latté, dcera spokojeně baštila.

Naproti nám seděl děda, který si přišel asi odpočinout z procedur a upíjel kávu. Vedle nás se uvelebil pán ve středním věku. Na stole měl laptop a něčím se zabýval na internetu. Asi obchodník.

Idylka skončila ve chvíli, když do bufetu vešlo stádo. Tedy tři mladé maminky vybavené svými jedináčky, řádně americky vychovanými.

Jeden prcek seděl v kočárku, mamka ho přikurtovala a cpala ho dortem. Ten byl celkem ze hry. Občas ze sebe sice mezi sousty vyrážel děsivé skřeky, ale člověk si řekne, je malý. Další byla holčička, neposeděla vteřinu. To není u dětí nic neobvyklého. A tak si spokojeně rotovala po celém bufetu. To už zase tak fajn nebylo. Shazovala totiž odložené nádobí a vše na co dosáhla. Nezájem. Maminka fotila mobilem hustou čepici capuccina pro kamarádky na Fejsbůůůku.

Číslo jedna v této hitparádě zaujímal asi dvouletý Honzík. Jeho neuvěřitelně hlasitý řev drásal všem přítomným v bufetu nervy. Trvale netečná matka musela přece všem známým poslat fotku, jak jsou s kámoškami happy a mají super pokec.

Honzík nepřetržitě řval: "Máááma, táááta!" Běhal a kopal do nohou nábytku a vlastně do všeho do čeho se dalo. Najednou přiběhl ke sklu, které odděluje bufet od vestibulu nemocnice a bravurně ho z velké části sjel jazykem. Krom skvělé daktyloskopie musela na tom skle nutně ulpět  i spousta bacilů od nemocných lidí.

To už prodavačka znatelně dala najevo svoji nelibost. Matka zmateně odhodila mobil do salátu na svém chlebíčku a odběhla s omluvou rozmazat kapesníčkem olízané sklo. Ani nápad, že by kluka mohla usměrnit anebo utřít pusu hlavně jemu. On měl totiž navíc i rýmu a nudle jak švihadla. Ten se zase vesele dál proháněl se svojí kamarádkou Terkou po bufetu. Tentokrát řvali hlasitě stereo.

Dědovi naproti nám evidentně přestalo chutnat kafe. Ovšem zkuste napomenout někomu dítě. A tak děda zlomyslně zahájil odboj. Vytáhl Tatranku a vyzývavě se do ní labužnicky zakousl v domnění, že klučík začne slintat a přestane nehorázně řvát. Slintat sice začal, ale řval dál. Matky zíraly dál do mobilů a nevnímaly. Jako závěrečné číslo Honzík předvedl, jak hezky umí běhat v zablácených botách po světle hráškové koženkové lavici, nad kterou visela drahá zrcadlová dekorace ve tvaru různě velkých kruhů.

V tu chvíli se z milé prodavačky stala zamračená a s hrůzou trnula, co přijde dál. Ten malý dareba chňapl po jednom ze zrcadlových kruhů a začal jím nehorázně lomcovat. A to už byla z bufetářky lítá saň. Psychicky to nevydržela a sejmula rozjíveného drobečka visícího za jeden z kruhů trefným hmatem dolů ze sedačky. Matka opět odhodila telefon a omluvila se. Honza tradičně vyvázl bez napomenutí a bez zaslouženého plácnutí po zadku.

Pán sedící u laptopu ho vztekle scvakl a znechuceně odešel. Děda spolkl zbytek Tatranky bez kousání a zmizel s nečekanou hbitostí.

"Mami takhle jsem taky řvala, když jsem byla malá?" ptá se dcera. "Ani náhodou!" odpovídám popravdě. "Nařezala bych ti, to se přece nedělá. Občas mají děti rozum na zadku, tak přes něj prostě dostat musí, když to jinak nejde. Venku ať si řve jak chce, ale tady jsou nemocní."

Zvedly jsme se k odchodu, naštvaná bufetářka otráveně otírala zablácenou lavici a smutně se s námi rozloučila.

"Maminky mají taky rozum na zadku. Když se nestarají o děti, měly by na něj taky dostat, viď mami?" Kývám a vím, že má ta rozumbrada pravdu. Nechci si raději ani představit, co vyroste z takových z řetězu urvaných dětí za dospělé. A pak takový Honzík bude někde třeba šéfem. Nebo prezidentem... Už předem lituji podřízené a prostý dělný lid.

Nechci nikomu mluvit do toho, jak vede životem své děti. Americká výchova... proč ne. Ale občas je nutná jedna dobře mířená česká rána na prdel.

Jeden z možných důsledků "volné výchovy".

http://ostrava.idnes.cz/banda-deti-ponicila-25-aut-clenem-malych-vandalu-byl-i-prvnak-pog-/ostrava-zpravy.aspx?c=A170109_112628_ostrava-zpravy_jog