Lhali nám, Ježíšek existuje!

Objednala jsem oblečky na dceřinu panenku. Růžovo šedé. Poštou přišly celé jedovatě zelené. A ještě bundička. Ta samá barva „jedovatka". Osazenstvo eshopu bere drogy. To není jinak možné! Naštvala jsem se a napsala jim.

Pár dnů se nic nedělo. A pak mi zavolal podle hlasu starší pán, že k nám přijede a oblečky vymění. Žije prý kousek od nás v okresním městě. Bylo mi to hloupé, nabídla jsem mu, že přijedu za ním. Nechtěl o tom ale ani slyšet.

V neděli zavolal znovu. Káva na mém stole provoněla pokoj a byla jsem ještě v pyžamu. Nemůže k nám prý trefit, nemá navigaci. A v tu chvíli to nastalo. Je vlastně úplně jedno, jestli bydlíte na obrovském sídlišti nebo na vsi plné domů, domků a domečků. Prostě nás nemohl najít, i když jsem mu trasu podrobně popsala. Po nějaké době, když jsem vybíhala před dům a zmrzlá poskakovala, abych se zahřála, mi na stole zatím chladla káva a byla jsem docela naštvaná. To není možné. To je jak pokoušet se domluvit s Hotentotem z kmene Khoikhů. Pomyslela jsem si hořce a dál tomu člověku trpělivě vysvětlovala, kudy k nám má jet.

Po půl hodině a pěti telefonátech jsem už byla řádně otrávená a zmrzlá. Po kafi mi už pluly ledy a mezi nimi troubily parníky. Tak zase běžet na ulici. Safra a dnes zrovna mrzne, až praští.

Konečně přijel. Spíš se zjevil. Z mlhy se po namrzlé silnici přišouralo staré unavené auto. Chyběl mu znak. Díru po něm majitel zalepil izolepou. Pneumatiky už ani nepamatovaly, kdy je naposledy nahustil. A plechy útrpně dlouhou dobu tolerovaly, že s nimi určitě nenakládal vůbec šetrně. Měla jsem na jazyku nějakou peprnou poznámku.

Auto zastavilo a ze staženého okýnka se na mě zubil starý pán a podal mi ruku, aby se představil. „Ty původní oblečky si nechte," řekl hned na uvítanou, „dám vám za ně nové." Při pohledu na milého dědu mě jedovatý jazyk přestal svrbět. "To nemusíte, jste moc hodný. Nám by na jinou panenku stejně nebyly," odmítla jsem jeho laskavost. Vzal si je zpět s tím, že má berle, a nechce zbytečně lézt z auta. Strčil mi do ruky jedny oblečky, pak také dvoje navíc, které by mohly odpovídat barvou i velikostí.

Už jsem chtěla poděkovat, že je toho všeho moc a rozloučit se, ale on najednou vystoupil na chodník a povídá mi:"Víte, já jsem k vám jel moc rád. Miluju tenhle kraj a do těchto končin rád jezdívám dobrých osmdesát let“. Otevřel zadní dveře, chvíli prohraboval haldu oblečků pro panenky, kterých měl plné auto. Pak vytáhl ještě zavinovačku a podal mi ji se slovy, že za ni nic nechce.

Udiveně jsem na něj zírala. Zdarma? V dnešní době kdy platíte i za podání ruky? A vlídnost, aby jeden z lidí lámal? A každou chvíli vám někdo něco nehezkého provede? Pomyslela jsem si.

A pak mu najednou povídám: „Tak teď už vím, jak vypadá Ježíšek. Vždyť je to docela hezký dědeček."

Už chtěl sednout za volant. Pak se ale otočil a s dojetím řekl: "Jej, to jste ale hodná, takhle hezky mi už hodně dlouho nikdo neřekl. Přeju vám hodně zdraví a hezké Vánoce!" Potom sedl do otlučeného auta – a zmizel.

 A já tam zůstala stát s dárečky v rukách a zírala za ním. Až po chvíli mě napadlo, zavřít pusu a jít domu do tepla.

Vidíte, a já jsem se letos marně pokoušela připravit opatrně dceru na to, že Ježíšek není. Neuvěřila mi. Hádala se a na spoustě příkladů, dokazovala jeho existenci. A dělá dobře holka jedna malá.

Už jí kazit iluze nebudu. Ježíšek prostě je – a basta fidli!