Jak se neokoukat manželovi

Celý život čtu v časopisech různé zajímavé poučky pro vdané ženy na téma: "Jak se neokoukat". Ty většinou zní: Zákaz pobíhání doma v teplácích s rancem na zadku a vytahanými koleny. Zákaz nošení natáček pro příjem VKV. 

Jo, a v neposlední řadě taky zákaz kosmetických masek. Každá z nás se snažíme toho svého drahouše, pána tvorstva a jediného nadstandardního samce, nějak zaujmout. V období vrkání a cukrování to jde pochopitelně celkem snadno. Jsme ještě vnadné, občas trochu z lásky vadné a stačí na sebe chlístnout pár kapek nějakého toho Diora.

Můžeme proběhnout lesem jako étericka víla a nechat své sotva padesátikilové tělíčko vyráchat v ranní rose. Jak málo nám v mladém věku postačí k poblouznění miláčka!

Můžeme své nožky velikosti sotva třicet šest obout do sexy lodiček s patnáctkou podpatkem. Také dámy s většími velikostmi nohou vypadají půvabně i v rozšmajdaných škrpálech svého drahého, do kterých ledabyle vklouznou, když vyběhnou s odpadky.

Můžeme nanést na obličej jakýkoli krém, vyjma toho na boty – a jsme prostě nádherné a okouzlující nymfy.
Nemusíme se prakticky vůbec líčit, ale přesto na sebe napatláme občas cokoli, jen abychom byly ještě krásnější, než jsme.

V pozdějším věku, když už je drahý lapen do našich osidel, bychom se možná měly zkrášlovat více, ale na to jsme, většinou už pohodlné. Proč taky, když našeho brouka láká víc pivo a fotbal? Naštěstí oboje nechává mého muže chladným. Ale počítač, ten ho až trestuhodně uchvátil.

V pozdějším věku se žena s udržením svého sarkofágu v pohledném stavu, ovšem nalopotí mnohem více.

Přesto vše se líčím střízlivě a voním účelně tak, aby lidé neomdlévali, když se mnou jedou ve výtahu. Nebo abych nemusela sledovat útrpné úšklebky kolegů v kanceláři.

Ale i tak tiše trpím oblíbenou hlášku mého muže: "Proč se ženy malují a voní?" A sám si s gustem odpovídá: "Protože jsou škaredé a smrdí."
Protože má doma pět ženských, jeho hláška vždy k jeho velkému uspokojení, vyvolá vlnu nevole a zaťatých pěstiček.

A tak jsem i já uražená a hrdá a dál předstírám, že se vlastně vůbec nepotřebuji nějak moc vonět a líčit. Protože... pfff, jsem přece krásná a voním od přírody!

"Hlavně nenápadně", říkám si tuhle a matlám, pamětlivá pouček, na obličej v pološeru koupelny jakousi kaolínovou masku. Má prý regenerační, blahodárné a omlazující účinky. Uvidíme.

"Já ti ukážu, fešáku, budeš zírat, jakou máš doma anakondu a ne pořád čučet do toho tvého pitomého kompjůtru!" mumlám si potutelně pod fousy. Safra, ty už by taky chtěly trochu proklestit. Nemůžu přece čekat na prince až půjde pro Šípkovou Růženku. A tak zuřivě škubu a škubu.

Odmítá dospět, panáček. To je pořád samý zombie, android, humanoid, human-alien... až mě spatří, na to všechno rázem zapomene a padne mi k nohám! 

Ve chvíli, kdy mi maska stáhla obličej a oči mi vylezly z důlků jako jorkšírovi, když mu na hlavě moc utáhnete gumičku, vkročil muž do koupelny.

"To si neumíš rozsvítit?" pronesl a udělal to. Tak to jsem nečekala a úplně jsem ztuhla.

"Nevíš, prosím tě, kde mám...," svou větu nedokončil a  němě na mě civěl.

"Zřím tě, Avatare!" vyrazil se sebe ohromeně a obdivně na mě zíral dál. Čekala jsem cokoli, ale tohle?

A tak jsme stáli naproti sobě a drahnou chvíli na sebe zírali oba. Asi zapomněl, co vůbec hledal, uchvácen mým vzhledem a když se vzpamatoval, zmizel opět v útrobách své pracovny.

No, tedy? Tak to je gól! Hned zítra pádím nakoupit alespoň karton téhle masky. "Já věděla, že si tě podrobím, andílku! Myslím si zpupně a omývám z obličeje krustu masky.

Jen ze vzdálené manželovy pracovny jakoby se ozýval tlumený smích...