Pomalu, abych si začala shánět burku. A hlavně, aby bylo k dostání dost kyseliny sírové. Stoupne po ní časem poptávka. Protože pokud nás stát neochrání, bude s námi ámen... nebo Alláh?
Tak jako statisíce žen se každá z nás musí zcela nutně cítit ohrožená a vydaná v plen bezcitným, bezduchým nájezdníkům, kteří vědomě řízenou a cílenou okupací zaplavují Evropu. Nejsou to žádní ubožáci, když odmítají charitu. Znepokojeně tu situaci sleduji, ale ač to tak vypadá, psát o ní samotné nechci. Bylo by to nošení dříví do lesa a je spousta povolanějších.
V souvislosti s migrací uprchlíků mě ale napadá pár myšlenek. Proč jsou takové národy tak úspěšné v nájezdech? Protože jsou jednotní. Jdou si cíleně za svým, zaštítěni svoji vrozenou primitivitou, živočišností a pudovostí.
A u nás v republice je čeká živná půda. Naučili jsme se za léta žití v demokratickém systému spoustě nešvarů. Rozhádané vlády, zmítané nestabilitou, sváry, štvavými argumentacemi jsou jen špičkou ledovce.
Ten ledovec samotný je totiž v nás samých. V našich srdcích a v našich duších. Kam se vytratila ryzí láska člověka k tomu druhému? Moderní doba nám vložila do ruky samé elektronické zázraky. Rodiny se už neumí normálně bavit. Sednout si všichni ke stolu u společenské hry, povídat si, říkat si své radosti a starosti. Děti přijdou na návštěvu k rodičům a ani je vlastně nevidí přes displeje svých tabletů, smartphonů, notebooků a jiných kouzelných bedýnek, které jim strhávají pozornost.
Jak doba postupuje, je čím dál hůře. Jedna generace ignorantů totiž zplodí tu další. Dnes už se učitel bojí žákovi vyhubovat. Už není ta uznávaná autorita. Učitel nesmí malému žáčkovi, který je ze školy ještě zmatený, sáhnout pro zatoulanou pomůcku do tašky. Rodiče si stěžují. Děti jsou drzé, když nechtějí - neodpovídají, když jsou tázány. Jak máme sami vychovávat, když jsme málo vychovaní? A ze základních škol to postupuje dál. Děti nabývají dojmu, že můžou všechno. Vždyť rodiče jsou ve všem za nimi a toho nemožně pošetilého učitele razantně umravní.
Jsme neteční k bolesti toho druhého, utlačujeme, zesměšňujeme, ponižujeme ty druhé, neštítíme se šikany. Vždyť se rozhlédněme kolem sebe. Mobbing na pracovišti, je dnes běžnou součástí života. Záměrně vytváříme tomu druhému, který nám není po vůli nebo se nám jen prostě nelíbí, tak šílené dusno, že sám raději rezignovaně a naprosto frustrovaný odchází z místa.
Jak může ustát rozbité jádro tlak zvenčí?
Nechci moralizovat, zatracovat výchovu vašich i svých čtyř dětí. Ale vzpomeňte si na to, jak vedli rodiče nás a předávejte to našim dětem a vnukům. Protože tam, kde je malá síla vojenská, musí nutně vítězit síla ducha a jednoty! To už je prostě dáno a mnohdy se osvědčilo i historicky.
Nenechme se podrobit silou a bezduchou krutovládou žádnému z národů. Použijme vlastní zbraně. Muslim hodlá vládnout přes vaginu. My tedy vládněme láskou, úctou k sobě samému i k bližním, mluvme pravdu a veďme k tomu i své děti. Buďme jednotní ve svých názorech a toho docílíme pouze tehdy, kdy budeme naslouchat i těm druhým a nebudeme za každou cenu prosazovat jen tu svou vizi. Nezesměšňujme ty méně úspěšné, nebuďme neslušní a drzí jeden k druhému. Mějme k sobě úctu a naučme se v sobě a dětech pěstovat sebereflexi.
Ta je velmi důležitá. Neživí v nikom pocit neomezenosti, a že si vše může dovolit, protože je mistr světa.
A hlavně, vnímejme ty druhé. Pomozme si navzájem, neprosazujme opičí lásku s tím, že jen ty naše děti a naše výchova jsou to nejlepší. Žijme tak, abychom věděli, proč tu na světě vlastně jsme. Zvedněme oči od displejů a místo pixelů vnímejme tváře těch druhých, jejich pocity a potřeby.
Pokud to tak vy doma a ve svém srdci máte, zaplať bůh, svět je ještě trochu v pořádku. Držme se společně za ruku a prožívejme to zlé i dobré společně, prostě tak, aby si člověk i mezi davem lidí nepřišel tak zoufale sám.
Jedině tak potom máme sílu jít společně dál a čelit všemu zlému.
