Stalo se to někdy před měsícem. Náš syn, nemluvící autista řekl při obědě: „Oký!“ (horký, kdyby to někdo nemohl přeložit)
Bylo to jako v tom starém vtipu o nemluvícím chlapci, který ve dvanácti letech řekl rodičům:„Ta polévka je přesolená!“
„Proč jsi dodneška nemluvil?“ ptali se ho.
„Doteď nebyl důvod ke stížnostem!“ odpověděl.
Tomášek chlapce předběhl o celé tři roky. Jako by tato slovní rozbuška uvolnila něco v jeho malém mozečku, protože od té doby začal mluvit.Je to naše malá ozvěna, která ochotně opakuje to, co se mu řekne. A někdy to opakuje i třicetkrát po sobě, takže rodič je sice šťastný, ale používá větu, kterou si myslel, že nikdy nevysloví: „Prosím tě, mlč chvíli!“Ale naše zaseknutá deska na to nedbá a stále nás oblažuje svými postřehy, že koout není, koout dělá kykyýýý, koka mňau, slepice kokodá, načež vyjmenuje všechny své spolužáky a dodá: „Ci čokoádu!“
Je to zázrak. Věhlasní kliničtí psychologové nám tvrdili, že když se nenaučil mluvit do šesti let, tak je centrum řeči natolik zaostalé a nevyvinuté, že musíme počítat s tím, že mluvit už asi nebude. A to není vše. Naučil se i psát a přečte si po sobě, co vytvořil. Zatím tedy jen slova, ne celé věty, ale to přijde časem, věříme tomu.
Jen ve škole mi to nevěří, protože tam mluvit odmítá. Zase ty jeho rituály a dělení na DOMA a ŠKOLA. Stejně, jako v době distanční výuky nechtěl dělat doma úkoly, tak teď pro změnu ve škole nechce mluvit. Musela jsem paní učitelce natočit videa, jak doma krásně mluví, aby mi uvěřila. Minule tam prý dostal záchvat, protože po něm chtěli, aby zopakoval, co mu říkají.
Kdepak, je to tvrdá palice. Jakmile se zabejčí, nehne s ním nikdo. My už jsme zvyklí. Loňská covidová uzavírka nás naučila trpělivosti a toleranci. I když nás to stálo velmi mnoho nanuků.
Ale i když nás mnohdy bolí hlava, jsme šťastní. Jen naše kočka to nadšení nesdílí.Není zrovna trpělivý posluchač. Vysvětlit mu, že kočička s ním dobrovolně ležet pod dekou nebude, je nemožné.
Snad ta kočka jednou pochopí, že i pro ni je vzdělání důležité.
