Vždycky jsem si myslela, že zákazník je pán. Velký omyl, vážení !. Je to otravný hmyz. Alespoň si to v duchu myslí většina těch, kteří nás obsluhují. Věřte tomu, že opravdu nemůžu za to, že mají malý plat, šéf nesmyslně prudí, děcko přineslo pětku v žákajdě, manžel (ka) je na záletech a další důvody, kvůli kterým se na mě ten (ta) mračí jak deset čertů, když vyslovím své přání, nebo, nedej bože, se mi něco nelíbí.
A to jsem nenáročný zákazník – nemám přehnané požadavky, neprudím kvůli přesolené polévce a mouše v pití. Polévky sním dvě lžíce, mouchu si dvěma prsty vylovím, jen kdyby ty brambory nebyly skoro studený. To už se ozvat chystám, protože kdybych chtěla k obědu jen něco studeného, koupím si bagetu. Ale u teplého oběda předpokládám, že bude teplý. Pokouším se navázat nejdříve s obsluhou oční kontakt. Nic. Slečna si zaujatě datluje SMS, asi ne jedinou, protože než zvedne oči, nejen brambory,ale i květák už je jako psí čumák.
„Slečno, můžete na moment ?“ vyruším jí z důležité práce (což jistě smskování je)
„Jo, už du“
UŹ znamenalo asi 10 minut. Hospoda byla skoro prázdná (teď už vím, proč). Tak kde ta ženská je takovou dobu ? Slyším její smích až z kuchyně, kuchař zřejmě hodil do placu nějaký vtípek, servírka se řehtá jak pominutá a moje maličkost je jí volná jak tepláky Helenky Růžičkové.
Nakonec jsem se dočkala, slečna servírka se na mě usmívá jako sluníčko,ale není to kvůli mně,to ještě doznívá účinek anekdoty.
„Ňákej problém ?“ zeptá se familiérně.
„Ano, brambory jste mi donesla skoro studený. Můžete mi donést, PROSÍM,jiné, pokud možno teplé ?“
„To nemůžu, už nejsou“
„Aha“ povídám. „ V tom případě tuto porci odneste jako reklamaci a já zaplatím“
Slečna odfrkla jak Šemík před skokem z Vyšehradu.
Dalších 10 minut čekám, než donese účtenku a jsem sama zvědavá, zda mi tam započítá i reklamované jídlo. No jasně, že jo.
„75 korun“ vyštěkne, až poskočím na židli.
K smrti nesnáším konflikty, jsem takovej hodnej blbec, takže opomenu, že to jídlo mi vůbec neměla účtovat a vysázím na stůl přesně 75 korun. Slečna zřejmě čekala velkorysé dýško, takže jako Šemík….odfrkla znovu a bez pozdravu odplula do kuchyně, kde na ní zřejmě čekala další várka vtipů od kuchtíka. Mohla si to dovolit, hospoda byla už prázdná.
Takže závěr je takový:
1: nechodit do restaurací, kde je prázdno
2. umět se ozvat, když se vám něco nelíbí (tak proč to, sakra,pořád neumím ?)
3 nedělat si iluze o tom, že jsou snad rádi, když tam přijdeme něco sníst a vypít, protože největším nepřítelem číšníka je HOST.
.
4. ještě,.díkybohu, existují hospody, kde jsou zákazníci vítáni.
A prudit se naučím, jen to chce trochu cviku.
