V životě malého dítěte jsou okamžiky, které by nejraději přeskočilo, zaspalo (a probudilo se až v důchodu) a takovýmto mezníkem bývá například nástup do předškolního (a později školního procesu).
Zdravé děti (tzv. běžný vzorek malé populace) vědí už půl roku předem, že se na něj chystá podraz, jménem školka. Zkouší různými způsoby se tomuto vyhnout (a s přibývajícím věkem se stále zdokonaluje, ale nakonec zdárně odmaturuje) a umí říct:" Já do tý školky chodit nechci a stavte se třeba, milí rodičové, na hlavu!"
A někteří mají jiné děti (tzv. nestandardní vzorky), které neví, co bude zítra, natož za tři měsíce. Tomu, když řeknete:"Zítra jdeš poprvé do školky!" ani to s ním nehne, protože neví,co znamená slovo školka. Ačkoliv tam téměř rok chodil. Chodil někam, kde se mu líbilo, ale kde se nelíbil on ostatním. Tak jsme našli jinou školku. Školku speciální, pro speciální děti. V Liberci jsou asi čtyři, ve třech jsme neuspěli, čtvrtá ho přijala (Uf, naštěstí).
A je tady první den (u nás to byl včerejšek).
Naše dítě běžně usíná okolo půlnoci, někdy i déle a ráno vstává k obědu. O prázdninách to problém nebyl. Včera už ano. Ve školce musíme být do osmi. To znamená vstát už v SEDM (hrůza!) ráno.
Protestoval a to velmi. Celé sídliště to prý slyšelo. Když jsem ho asi popáté honila po bytě s ponožkami v ruce, poprvé mi přišlo na mysl slovo alkohol (poprvé ten den, abych to upřesnila, jinak mi myšlenky ožrat se a mít všechno v péči naskakují vždy, když se snažím řvoucí, kopající a štípající dítě zklidnit).
Řekla jsem si dost, naházela věci do tašky, popadla řvoucí dítě a běžela dolů k autu. Venku bylo asi 10°C, když jsem se pokoušela zmítající se chobotnici jen v tričku a slipech, bez ponožek a bot,připoutat.Nastartovala jsem a...zase vypla motor, protože jsem zapomněla doma kabelku. V rekordním čase doběhla domů (naštěstí bydlíme v prvním patře), popadla kabelku, zakopla o psa a běžela zpět. Auto se vlnivě pohupovalo, sousedky, venčící psy, se srocovaly okolo něj a nakukovaly dovnitř.
Před školkou jsem řvoucí monstrum vyndala a nadávala na osud, proč nemám aspoň čtyři ruce a čelila obdivným (nebo pohoršeným?) pohledům rodičů, jdoucí po chodníku s řádně oblečenými dětmi v bundičkách a botách. Naše bosé dítě ve slipech působilo krapet punkově.
Uvnitř školky jsem si připadala jako v bájném Labyrintu, s tím rozdílem, že na konci nečekal Mínóutaurus,ale učitelky se zdviženým obočím. Ale první úspěch se dostavil, Tomáš se dodatečně rozklepal zimou (řev asi zahřívá tělo) a nechal se doobléknout. Ale řval pořád (nové prostředí, plno dětí, které ho obcházely a prohlížely si ho, jednu holčičku, která ho chtěla soucitně pohladit, odstrčil tak prudce, až kecla na zadek. Přitom ho učím, že k dámám se má chovat uctivě! Asi marně).
Tak jsme na sebe s učitelkou řvaly také. Ne, že bychom si hned ze začátku vyřizovaly účty,ale jinak bychom se neslyšely).
Jen,co mi byly spočítány hříchy (přišli jsme pozdě, polonazí, bez bačkor), mohla jsem opustit bránu školky. A celé dopoledne hypnotizovala telefon. Zavolají? Nezavolají?)
Nezavolali. V poledne jsem přišla, vyzvedla si naprosto klidné dítě a jeli jsme domů.
A dnes ráno? Honila jsem ho po bytě pouze dvakrát, nechal se obléknout (s hlasitými protesty,ale nekopal mě, jako včera) a u školky vystoupil oblečen, obut, jako pravý gentleman. Jen té holčičce se zatím neomluvil. Musí, děvče, počkat, až se naučí mluvit.
Alkoholismus se odkládá (prozatím). Pěstování bylinek také (prozatím).
