Vlak- přítel psa?

Všechno je v životě jednou poprvé. I v životě jednoho panelákového psa. Do svých šesti let si vozil zadek pouze v autě, autobusy mu nic neříkaly, vlak snad zblízka nikdy neviděl.

    Občas nastane situace, že auto v rodině chybí a všichni její členové (včetně těch čtyřnohých) si musí začít zvykat na cestování veřejnou dopravou.  

    Předpisy pro přepravu zvířat jsou nemilosrdné. I pes, který nekouše, musí mít náhubek nebo schován v tašce. Rvát našeho psa do tašky by bylo, jako rvát do síťovky chobotnici. Takže jsme investovali 100 korun do náhubku. S tím, že mu ho ukážeme a nasadíme až těsně před nastoupením do vozu.

   Nastal den D, v našem případě sobota 16.března. Manžel se rozhodl, že mu náhubek zkusíme ještě doma, aby si stačil zvyknout.

    „Není mu nějakej velkej?“ podivoval se, když mu přesahoval i přes oči a vypadal jako hokejový gólman.

 „A řek si, že je to pro Kavalíra?“

„Prý má stejnou velikost, jako Kokr.“

 Pak mi svitlo.

„Vždyť jsi mu ho  dal obráceně!“

    Další pokus už byl úspěšný. Ale stačily asi 3 vteřiny a gólmanská maska byla dole. Přidřepla jsem si ke Šmudlovi a laskavě a trpělivě mu začala vysvětlovat, že náhubek mít musí, protože jedeme hodně daleko a pan průvodčí by se zlobil, kdyby ho neměl. Že musí být hodný pejsek (brala jsem to jako trénink na budoucí vzdorovité dítě). Koukal, jakože rozumí a vzápětí si ho strhnul zas.

    Zapnuli jsme mu náhubek jen okolo krku, takže pes vypadal, jako když si nese soudek s rumem a nechali jsme to osudu.

   Sotva jsme vyšli z domu a nezamířili doleva, na jeho obvyklou trasu, ale doprava, začaly hlasité protesty, které pokračovaly ještě na autobusové zastávce. A byly hodně slyšet. Nepomáhalo:

Šmudlíčku, buď  potichu, neštěkej…“

ani

 „Ty debile, zavři už konečně hubu!“

  Dostala jsem nápad, za který bych zasloužila metál. Zaběhla jsem do krámu u zastávky koupit piškoty. A ucpala mu tím hubu. Div mi ostatní postávající pasažéři za ten nápad nezatleskali.

   Třívteřinový náhubek akorát stačil na projití okolo řidiče. Šmudla v autobusu vyvalil ty svoje velký oči, ale důležité bylo, že mlčel! I v době, kdy neměl v hubě piškot. Sáček s piškoty ovšem na svou další šanci čekal. Podruhé jsem mu ucpávala držku, když jsme vešli na nádraží a čekali na vlak, potřetí, když jsme přestupovali a počtvrté na konečné v Liberci.

Ale ve vlaku? Tam jsme měli pocit, že nám psa vždy na cestu vyměnili, protože si zalezl pod sedačku a ležel. Tedy- než si lehnul, počkal si ještě na piškot (možná to bral jako úplatek: vy mně dáte piškot a já za to budu hodnej). Průvodčí ani nemohli ocenit, jak dodržujeme přepravní řád, protože ze psa viděli akorát zadek s ocasem.

   Pro příště víme, že bez piškotů se psem neradno cestovat. A taky, že psí jízdenka stojí 30,-Kč a je na ní napsáno:

Přepravné: pes¨

Osob: 1