Velikonoce naruby, aneb Když to vezme ženská do svých rukou.

Jistě se mnou bude většina čtenářů souhlasit, že svátky velikonoční si už v podstatě připomeneme jen díky akcím na čokoládové zajíce v obchodech a zvýšené policejní kontrole.

Ty pravé Velikonoce se už dodržují jen na některých vesnicích (a možná i ve městech, ale převážně na Moravě. Opravte mě, jestli si vymýšlím). No a naše mladší dcera, vyznavatelka tradic a svátků, byla dnes opravdu posmutnělá a mrzutá. Odbočím na chvíli od Velikonoc k Halloweenu. Já ten svátek vůbec neuznávám, dlabání dýní šlo vždy mimo mě. Jenže naše vyznavačka všelijakých tradic a zvyků do mě tak dlouho hučela, až jsem tu přiblblou dýni nakonec koupila, společně s lampionem….. Za celé dopoledne u nás zazvonil jen jeden koledník. Soused odnaproti. Jsem mu tímto velice vděčna, jelikož mne zachránil od potupného uschnutí. Manžel si pomlázku nestačil zajistit,ale slíbil mi, že večer mi to vynahradí jinak. Jsem zvědavá, co vymyslí, pomlázku nemaje. Anet se najednou zdejchla pryč. Veru nám oznámila, že měla v ruce nějaký proutek, ovázaný stužkou. Podívali jsme se na sebe- ona šla koledovat? Sama holka? Jo, sama holka! Vykašlala se na zajeté tradice a vzala koledování do svých rukou. Do hodiny byla zpátky, s plným košem cukrovinek, jednou desetikorunou (někomu už asi došly sladkosti)a jednou kraslicí. Hlavní je, že si Velikonoce užila! Mám z ní radost. Bude emancipovaná a bude bořit zajeté zvyky. I když se to některým nebude líbit. Ona se neztratí. Hezké Velikonoce všem!