„Už se vás, pane doktore, nebojím!“

Patřím k těm šťastlivcům, kteří mají svého dvorního zubaře. Mnohem menší procento je ale těch, kteří z návštěvy zubaře nemají strach. I mezi tuhle elitu se můžu směle řadit. Chce se mi říct: „Konečně!“

Mému je už přes sedmdesát let, dokonce mám pocit, že k osmdesátce má blíže, ale je stále v perfektní kondici. Děsím se chvíle, kdy nazná, že je čas se zubařinou skončit, ale vypadá to, že se ho zatím děsí jen moje peněženka.

Jako zrovna dnes.

„Ten kaz je malinký, ale tady by to chtělo korunku a tady taky.“

„Ano vím, pane doktore. Ale zatím se stále finančně vzpamatovávám z těch nových můstků. Které jste mi, mimochodem, udělal luxusní, jen se po nich projít.“

A jak trhá zuby, panečku! Jak si dříve některé fanynky říkaly: „Vidět Gotta a umřít!“ tak já si to upravila na: „nechat si vytrhnout zub od Nováka a umřít!“ (jméno změněno schválně, pan doktor už nové pacienty nebere).

K tomu, že dnes chodím k zubaři beze strachu a bázně, téměř jako na wellness, vedla ale velmi dlouhá cesta.

Od školních prohlídek, kde jsme se v čekárně klepali hrůzou a slabší povahy kolabovaly už při zvuku vrtačky z ordinace, přes nešťastný výběr „dospěláckých“ zubařů. Nebo spíše zubařek. Nevím, čím to je, ale ty ženské měly v sobě větší míru sadismu, než jejich mužští kolegové. Pamatuji si jednu, paní v důchodovém věku, která se mne ujala v Mladé Boleslavi. Manžel (nyní už bývalý) mi ji dohodil.

„Je to tchyně mého kolegy a prej je dobrá.“

Dodnes netuším, proč se ten kolega pomstil své tchyni přes mou maličkost. Ta baba se snad musela teleportovat až ze středověku. Zřejmě mi píchla místo anestezie placebo a zub mi tak rvala „naživo.“ Práh její mučír...ordinace jsem již nikdy nepřekročila.

Rozhodla jsem se najít si zubaře sama, bez podobného skvělého doporučení. Užuž jsem si myslela, že jsem našla.

Ale když jsem si sedla v čekárně před první preventivní prohlídkou a zaslechla jsem z ordinace: „Aaaauuu...ááááúúúú!“ a druhý hlas, který odsekl:“ No tolik vás to snad nebolí, ne?“ vzala jsem nohy na ramena.

Předposlední zubařka (ta před panem doktorem „Novákem“) mne konečně zbavila strachu. Mladá, hezká, být chlap, tak se do ni zamiluju. Prošla úspěšně i testem „léčení váčku“ (a kdo tohle zná, ví, co to je za sviňárnu bolestivou).

Takže když jsem se přestěhovala do Liberce, ještě jsem k ní nějaký čas do Brandýsa jezdila.

Ona má největší zásluhu na tom, že dnes už neměním barvy v obličeji při čekání na zákrok.

A tak, když mi můj zubař dnes řekne: “Injekce není potřeba, je to malinké, to vás nebude bolet,“ anestezii hrdě odmítnu. A opravdu to nebolí.

Bolet mě to bude až při placení.