Po sedmi letech jsem se ocitla opět v nemocnici. Jednalo se o plánovaný zákrok, nešlo mi tentokrát o život. I když...zdejší kuchyně se o to usilovně pokoušela.
Nechci kritizovat personál gynekologie, protože sestřičky byly milé, příjemné, ochotné. Ale zároveň nekompromisní upírky, lačnící po mé krvi.
První den nástupu.
„Musím vám vzít krev na skupinu.“
Já: „Ale já vím, jakou mám skupinu. Dělali mi tyhle testy v těhotenství, jsem Áčko!“
„Bohužel, my musíme.“
„Ok. Sice nevím, proč bych si měla vymýšlet a tvrdit, že jsem třeba Nula, ale dobrá“ poskytla jsem jí svou levou ruku k tomuto nepříjemnému výkonu. Fakt nesnáším odběr krve.
Večer, ve stejný den.
„Musím vám píchnout injekci do břicha, na ředění krve.“
Uááááá, už je to tu zas! Mlčím, zatínám zuby a nechávám se ďobnout. Je to štípavka, syčím u toho jako had.
O výtečném drinku k pročištění střev raději pomlčím.
No, tak dobře, jen v krátkosti – jako inovace oproti klystýru dobrý. Na chuť mega hnusný, ale splní to účel.
Druhý den – operace a pobyt na JIP.
Večer, před dalším kolem spaní (protože na Jipce se nic jiného dělat nedá, než ležet a spát) druhá injekce na ředění krve, kterou skoro nevnímám. Asi účinky narkózy. Naopak mi hlavou prolétne, že není tak hrozná. Další den toto tvrzení v duchu odvolám, protože to dostanu do stehna a to je snad stokrát horší. Ještě dnes tam mám modřinu.
Třetí den
Ráno v pět mě probudí milá a mladinká sestřička se slovy: „Musím vám odebrat krev.“
Zakoulím očima, představuji si příjemnější probuzení, než toto. Protože mám v levé ruce napíchané dvě kanyly, nabízím pravou, na které se všechny žíly zbaběle schovaly. Sestra se mi rýpe jehlou v paži, nevyteče ani kapka, načež se omluví a bodne mě do zápěstí. Přijde mi, že musím být s nějakými hadími druhy příbuzná, protože opět syčím jak vydrážděná kobra královská.
Odpoledne mě přemístí na normální pokoj a přinesou první večeři. Nevěřícně na to koukám a přemýšlím, zda to už někdo přede mnou nejedl a nevrátil. Téměř studené brambory jako by koukaly na mě a kajícně špitaly: „My za to fakt nemůžeme.“
Ďobnu do jedné, protože mám hlad, ale pak to vzdávám a jdu spát bez večeře.
Těsně před tím, než usnu, přijde sestřička se známou písní na rtech – Nonstop, pícháme nonstop!
A protože mám břicho zakryté a stehno venku, bodne mě do něj.
„To tak bolí?“ zeptá se mě a má velké štěstí, že jsem po operaci slabá a mám zpomalené reakce.
Čtvrtý den
Halejuja! Nikdo mě nebudí, aby mi odebral krev. Začínám věřit v lepší zítřky, ovšem jen do oběda.
Se zatajeným dechem odklápím plastový kryt a tam kolínka s masem, plavajícím v něčem, co vypadá jako špinavá voda od nádobí. Netroufám si ochutnat, pouze vylovím a osuším maso a to sežvýkám. Je hovězí, takže zbytky lovím mezi zuby ještě hodinu poté.
Před spaním další štípavka, tentokrát mám stehno důkladně schované a nabízím k exekuci břicho.
„To je poslední!“ chlácholí mě milá sestřička, když opět syčím a držím se madla postele, abych jí, chuděře, nepochroumala úsměv.
Pátý den - poslední.
„Dobré ráno, musím vám odebrat krev.“ budí mě v půl šesté další sestřička.
Mé negativní emoce vybublají hlasitě na povrch.
„A proč jako? To už je potřetí, mám toho plné zuby!“ vrčím jak nasraný buldok.
Sestra je překvapena odporem a snaží se mě uklidnit: „Nezlobte se. Já za to nemůžu. My jen plníme příkazy.“
A dodala: „To víte, jste v nemocnici.“
Bingo! To by se mi na poště, nebo v samoobsluze nestalo. Ale jsem v nemocnici, tady se píchá „vostopéro.“
Operace dopadla dobře (pokud mě tedy neoperoval ten samý člověk, který vaří pro nemocnici).
Ale jestli ještě někdy budu muset strávit několik dní ve špitále, tak jen pod podmínkou, že tam přijede vařit Filip Vracovský:-)))
