Můj drahý muž mi často říkal:" Nejezdi s benzínem až nadoraz, vymstí se Ti to!" Ale ne, to já jsem takový malý rostlinář s vypálenými sirkami v krabičce.
Jezdím často. Jezdím ráda. Ani rozsvícená kontrolka ukazatele benzínu mě nerozhodí. Však ono tam ještě něco je. Tam v poho dojedu. To byly moje uklidňující berličky. Onehdá jsem dojela z Liberce do Hodkovic (cca 12 km) už zřejmě na výpary. Měla jsem z toho dobrý pocit. Rychlost překračuje každý, to není nic světoborného. Ale hrát ruskou ruletu s nádrží svého auta, to chce, panečku, odvahu!
No a dnes "to bouchlo." Samozřejmě v tu nejnevhodnější chvíli, kdy jsem byla na cestě do práce na odpolední.
Chtěla jsem zrychlit,ale auto mělo opačný názor. Zpomalovala jsem. A když jsem přestala zpomalovat, zjistila jsem, že už stojím. Z posledních sil (mých i auta, které snad v tu chvíli vypotilo poslední mililitr benzínu), jsem zatočila volantem alespoň ke kraji vozovky. Bohužel zrovna na autobusovou zastávku.
Tududum dum.
Když si již druhý řidič autobusu klepal na čelo, pochopila jsem, že musím něco dělat, ne jen přemlouvat auto, aby vynaložilo všechny své síly a popojelo kousek dál. Ne, ta plechová mrcha si mě pěkně vychutnala. ("Já Ti dám nechat mě furt jezdit nasucho!" promlouval ke mně němý motor).
Musíš to auto odtáhnout kus dál, nebo Tě dopravní podnik zlynčuje za bílého dne na točně! To na mě naštěstí neřval žádný naštvaný autobusák,ale můj vnitřní hlas.
Věděla jsem jen to, že musím zařadit neutrál, točit jednou rukou volantem a druhou držet dveře a směrovat auto. To se lehce vymyslí,ale hůř udělá. Když se mi auto téměř vymklo z rukou, vzdala jsem pokus zaparkovat inteligentně a začala se zkroušeně tvářit na projíždějící řidiče.
Podotýkám, že jsem to auto tak "šikovně" nasměrovala, že čumák (auta, ne můj) zasahoval do části jízdního pruhu. Co jsem zvládla- zapnout výstražné blikačky.
Řidiči mě vesele objížděli, ačkoliv stojící auto na autobusové zastávce s čumákem do silnice asi nebývá běžný parkovací styl. Ani po deseti minutách se nic nezměnilo. Možná jen moje barva obličeje.
Tak jsem vyštrachala telefon a zkoušela volat všechny, co jsou z Liberce, mají auto a spoustu času. To také nevyšlo. Řidiči si zřejmě pomysleli, že si volám taxi, takže se ani nepokoušeli zastavit.
Dovolala jsem se jen odtahovce a když mi řekli, že by odtažení auta stálo 1540,-Kč s dépéhá, tak jsem poděkovala za ochotu,ale tak drahé taxi asi nevyužiji.
No a pak kolem prošel mladý pár s kočárkem a pán, asi pětadvacetiletý cikán, nebo Rom, to je jedno, se mě zeptal, co se mi stalo s autem a jestli nepotřebuju pomoct.
A já ho do toho auta pustila, on mi s ním chvíli manévroval a docílil toho,o co jsem se snažila, než mi auto málem přejelo nohu a odjelo. Zaparkoval na kraj, auto srovnal, podal mi klíčky a řekl, že nemám zač.
A potvrdil mi, že mi fakt došel benzín (mohla to být i jiná závada, že jo. Třeba, že odešel motor a tak).
Když už auto hezky stálo,aniž by někomu překáželo, vydala jsem se ostrou chůzí na nejbližší benzínku. Asi osm set metrů, možná kilometr. Kanystr byl v našem autě také zbytečný přepych.
Kanystr koupen, benzín do něj načepován a mohla jsem jít zpět. Měla jsem pocit, že auto radostí poskočilo, když mě zahlédlo, jak nesu jeho životodárnou tekutinu. Nebo už jsem blbla na kvadrát, to spíš.
Dál už se nic nestalo. Kdo čekal, že benzín naleju například do zásobníku na vodu do ostřikovače, bude asi zklamán. Odjela jsem do práce sice o hodinu déle,ale s písní na rtech.
I feel good!
