Středa - modré je třeba

Někteří nadpis znají v trochu jiné podobě. Já také, jen jsem využila toho, že druhý duben, kdy slaví svůj svátek autisté, připadl letos na středu.

Druhý duben se již několik let halí do modré barvy. I naše krásná liberecká radnice zmodrala. A tak jsme našeho malého Mimoně dnes donutili si do školy obléct modré triko.

Včera odpoledne jsem do Kauflandu skočila koupit pár věcí, co nám doma chyběly. No-skočila. V mém stavu spíše dokolíbala, dobelhala, ale to není podstatné. Podstatný byl Honzův telefonát.

„Prosím tě, zajdi do Pepca, když jsi v tom krámě, Tomík mi tady nadává, že mají mít zítra modrý tričko do školy. A zkusit si moje rezolutně odmítl.“ Nedivím se, vždyť by se v něm ztratil, můj muž není žádný drobeček. Náš syn prý jeho triko zmuchlal a hodil zpět do skříně.

Cestou domů jsem vzpomínala. Není to tak dávno, kdy s Tomáškem nebyla kloudná řeč a vše nové rezolutně odmítal. Ona s ním nebyla žádná řeč. Do osmi let vůbec nemluvil a já si myslela, že to tak bude napořád. Bála jsem se budoucnosti, toho, že čištění zubů bude věčný boj Kdo s koho, toho, že bude naprosto nevzdělatelný a bude se dorozumívat pouze skřeky a řevem.

Jak jsem v jiných oblastech nebezpečný optimista, tak před pár lety jsem při pohledu na šestileté, zmítající se dítě před branami Zoo v afektivním záchvatu, neviděla žádné pověstné světlo na konci tunelu.

Ten tunel byl ovšem delší, než jsem čekala. A tak se stalo, že světýlko se časem začalo objevovat. Nejdřív jen tak mdle poblikávalo, ale čím byl Tomík starší, tím více a silněji začalo svítit.

Za tři měsíce mu bude dvanáct let. Denně vyžaduje, abychom úderem půl šesté pustili „Lovce“ a jména soutěžících ze sebe okamžitě vysype. Večer mě vytlačí z koupelny, protože „Čistit zuby! Zapomněl!“

V obchodě nedávno znovu vyčinil personálu, že 24.června neměli upečený tmavý kaiserky. Vyžaduje totiž několik let stále stejnou svačinu, která zahrnuje i tmavé kaiserky. A že je tenkrát neměli, si pamatuje doteď.

A jak to dopadlo s tím modrým tričkem? No koupila jsem dvě. Šedomodré a bleděmodré.

„Světlemodré nechceš!“ a vzal si to druhé.

Nástěnný kalendář je jeho styčným bodem. Majákem, záchranným lanem. Jede na tábor? K sestrám na návštěvu? Se školou na víkend? K zubaři? Vše musí být pečlivě zapsané. Chrání to naši i jeho nervovou soustavu.

Autismus dítěte sice obrátí rodině život naruby. Ale naučí radovat se z maličkostí.

Bude s námi asi pořád. Neožení se, nebude mít děti. Ale co když...?

Všechno je možné.

TEĎ už věřím, protože zázraky se dějí.

Modrá je prostě dobrá. Pro nás barva naděje.