Sešívaná rodina

Teď zřejmě zklamu fanoušky jejich (i mého) oblíbeného klubu, ale blog nebude o fotbale. To si nechám na květen, až se Slavia stane mistrem.

Sešívaná, taktéž „patchwork“ rodina. V dnešní době nic neobvyklého. Vztahy a manželství se rozpadají a tak si většina z nás do toho nového soužití přivede i své děti. Někdy si spolu pořídí i společného potomka a to potom vznikají vtipné hlášky, jako například „tvoje děti a moje děti bijí naše děti.“

V našem případě je společný potomek technicky nemožný. I tak jich máme požehnaně. Celkem osm. Všichni, až na jednoho, jsou již dospělí a samostatní a někteří už nás stihli udělat i prarodiči. Tedy mého muže, já k tomu přišla jak slepá k houslím. Ale jsem prostě babička a hotovo. A také maceška, jak mi řekl jeden z jeho synů.

Děti jsou naše, neděláme mezi nimi rozdíly. Jejich trápení je i naše trápení, radost sdílíme společně a stejně, jako muž přijal za svého mého syna, tak já se raduji z další dcery a čtyřech synů. A pěti vnoučat.

Honza říká, že je fajn, být dědečkem. Jestli mu nevadí spát s babičkou, nevím, neptala jsem se:-))

Já v jeho osobě získala nejen muže na celý život, ale také skvělého nevlastního tátu pro Tomíka. Ti dva jsou silná dvojka a protože jsem jediná žena v domácnosti, je mi zřejmě souzeno navždy a bez zbytečných poznámek sklápět prkýnko na WC.

Oba jsme nadělali v životě dost kopanců a tak si teď vážíme toho, co máme. S láskou jde všechno tak nějak lépe. Občasné „tření“, které vzniká kvůli rozdílnosti v uvažování u osob X a Y, zvládáme s humorem, sobě vlastním.

Velká (sešívaná ) rodina je prostě fajn.