Sběratel. Pohroma pro dům, nebo...?

Ten sbírá to a ten zas tohle... Promiňte, Matěji alias Rudolfe, že jsem si váš popěvek vypůjčila a mírně upravila. Nikdy nevím, co do toho perexu dát, aby to přitáhlo pozornost.

A můj muž sbírá modely. Aut, osobních i nákladních, především Tater. Máme toho doma už tři vitriny. Ale pořád lepší, než kdyby sbíral modelky. Myslím si, že ty by lezly do peněz více, ale už si tím nejsem tak jistá.

Zatím statečně bráním posledních pár volných zdí proti vrtačce a další prosklené vitrince.

Jakmile od počítače slyším: „Pojď se na něco podívat“ vím, že budu muset bránit nejen zdi, ale i rodinnou pokladnu.

„Koukej, to je nádhera!“ strká mi před oči svůj mobil. Ne, neukazuje mi MISS World v plavkách, ale zeď jednoho nadšence, který ji má do posledního místečka zaplněnou vitrinami s modýlky.

Kde se vzal v lidech ten pocit, to nutkání vlastnit něčeho hromady? Možná už v pravěku, kdy si v jeskyni dělali zásoby na zimu po porcování mamuta. Nebo se jim v životě něčeho nedostává, tak si to kompenzují tím, že zavalí své byty sbírkou pivních půllitrů, známek, mincí, anebo garáže veterány, či poháry, které dostali za třetí (první, druhé, nebo čestné) místo v šipkařském turnaji, nebo v každoročním rallye malotraktorů?

Honzovi se, myslím, všeho dostává ve vrchovaté míře a přesto mu oči září nejvíce, když přijde nový balík z DeAgostini. Sakra, na tom budu muset ještě zapracovat.

A tak se jednoho krásného dne stane, že obdivně vzdychnu nad jedním modelem starého autobusu, konkrétně RTO a do tří měsíců moje autobusy začínají zabírat místo jeho autům. Což je dvousečná zbraň, protože ta nová vitrina bude nezbytná. No co, na WC je také místa dost.

Sběratelství má ještě jednu stinnou stránku. Jmenuje se – to se může ještě hodit

A tak máme sklep plný různých krabic, krabiček, zavařovaček, protože „to se může hodit.“

Asi jako několik starých trik, které jsem chtěla už vyhodit do kontejneru charity, ale nachomýtl se k tomu On a s hrůzou v očích řekl: „Ty nevyhazuj, budu je ještě nosit!“

Už je to rok. Trička stále leží bez povšimnutí na dně skříně netknutá, přes krabice už není ve sklepě kam šlápnout a kvůli cookies mu stále vyskakují nějaké vitrinky v super výhodné akci.

A také mi shání kloubový autobus – čabajku. Měl by si mne vážit. Co kdybych sbírala třeba...diamanty?

Nebo snad znáte ženu, která sní o samostatném pokoji, jenž bude celý zabírat kolejová dráha s vlaky a dalšími komponenty? (závory, nádražíčko, návěstidla..) Kam se hrabe dovolená na Maledivách.

Ale cenově to vyjde přibližně nastejno.