Poslední dobou mám pocit, že hromadné dopravní prostředky, jako jsou vlak, autobus a metro, na mě schválně chystají různé léčky a situace, kdy jsem buď bezradná, naštvaná, nebo slisovaná.
Jako tuto sobotu. Přitom nic nenasvědčovalo tomu,že bude tato sobota něčím vyjímečná. Pouze jsem metrem přejela o tři zastávky dále, protože jsem se hluboko začetla do nové knihy Zuzany Hubeňákové
(nemáš zač,Zuzko) a přeslechla jsem hlášení ve stanici Florenc. Na Národní třídě jsem ovšem již vystoupila a dala jsem si to znovu na opačnou stranu.
Mám ráda žluté autobusy. Nehrozí v nich, že by člověk musel potupně stát v uličce a držet se mastné tyče (víte, kolik je na ní bakterií? já to raději vědět nechci).
Netušila jsem, jak moc si tu mastnou tyč užiju cestou zpět, z Prahy do Mladé Boleslavi.
Už zdálky mě počet stojících na zastávce zneklidnil. Lehkou matematickou rovnicí jsem si spočítala,že x (lidi) je vyšší, než y (sedadla) a minimálně třicet z nich (včetně mě), sedadlo nevybojuje.
Lovila jsem na Idosu, kdy jede další spoj do Bolky. Další měl jet za dvacet minut, ale byl to courák. Výzev se nebojím, a tak jsem courák zavrhla s tím, že nejsem žádné ořezávátko a 45 minut stát vydržím. Doteď jsem seděla, to dám!
Autobus měl odjet v 18.30 hod. K zastávce najel až v 18.22hod. Tušila jsem první zradu. Odjedeme pozdě. Za osm minut neodbaví zhruba devadesát lidí. Zvlášt, když se fronta zasekne u jedince, který se slovy: "Jé, já nemám menší!" vytáhne tisícovku. Devadesátihlavý had se nespokojeně zavlní a začne syčet.
Řidič někde musel něco zmáčknout, aby autobus nafoukl, protože se všichni zázračně vejdeme. Sice nepokrytě závidíme těm, kteří vybojovali místa k sezení,ale fakt, že kdyby autobus prudce zabrzdil, nespadneme, nás nečekaně semkl. Je nás tolik, že nestojíme čelem k oknu,ale čelem do uličky-pěkně namačkaní na sebe. Jeden z pasažérů si chránil svůj osobní prostor batohem na zádech a ledvinkou na břiše a nerozhodilo ho ani známé:" Héj,vy tam vzadu, posuňte se ještě dál!" Pán, stojící úplně vzadu se tedy posunul úplně na maximum tak, že slečna, sedící uprostřed na pětce měla celou cestu jeho..ehm..střed riflí, přímo před sebou.
Přede mnou mám nalepenou mladou slečnu, na mě se lepí mladík okolo pětadvaceti let. To je člověku hned příjemněji. Už se mi to totiž dlouho nestalo.
Vládce autobusu se rozhodne dopřát nám pravé wellnes. Zvedne teplotu uvnitř na maximum, jakože finská sauna, vole a my všichni, navlečení v bundách, šálách a čepicích, si to začínáme užívat. Sedící se začnou svlékat. My stojící se o to snažíme také. Opatrně a velice pomalu, jako když se svlékají hadi,ze sebe stahujeme alespoň bundu.Mám nutkání použít sedící paní pode mnou jako němého sluhu a odložit si na ní svršky.
I tak je v autobuse nedýchatelno. Pár jedincům zřejmě teplo rozhýbalo trávicí soustavu, takže brzy nejen teploučko,ale i smrádek. Co smrádek. Puch takový, že by se dal namalovat.
Rozhodla jsem se rebelovat a natáhla se,abych otevřela okénko. Co na tom, že je venku 5°C. Vevnitř je asi 30°C a děsný smrad. Kdo je strůjcem smradu, se nikdo neodvážil pátrat.
Proti otevření kupodivu nikdo nic nenamítal, naopak všichni začali fetovat čerstvý vzduch a další odvážlivci se nebáli následovat mě a otevřeli další okýnko.
Skrz zamžené okno jsem jasně poznala obrysy automobilky a poskočila radostí do výšky. Tak moc, že paní pode mnou znepokojeně pohledem zkontrovala igelitku nad sebou, zda jsem tím výskokem nechtěla zakamuflovat krádež jogurtu v akci.
Blížili jsme se do cíle. Strůjci smradu jistě zpytovali své svědomí, ostatní hluboce dýchali vzduch zvenčí a zaujímali místa na startovních blocích u dveří,aby byli co nejdřív venku.
Když autobus zastavil, chtělo se nám všem zatleskat. Jako, že jsme to přežili. Sedící teď byli v nevýhodě. Museli čekat, až vystoupí stojící. Alespoň nějaká spravedlnost na tomto světě.
Tak sláva nazdar výletu, nezdechla jsem a jsem tu.
