S hadicí v zadku a úsměvem na rtech

Tento blog bych ráda věnovala všem, pro které je vyšetření, zvané kolonoskopie, stále strašákem. Není se čeho obávat, vážně ne!

A když jsem ji zvládla já, dáte to také.

Příští rok mi bude sladkých padesát. Ale vzhledem k dlouhotrvajícím problémům se střevy a strašákem v rodině jménem rakovina, jsem nechtěla nic podcenit, ani odkládat.

Měla jsem termín až v únoru, takže spousta času se psychicky připravit. Proto, když mi zavolala sestřička, že se jim uvolnil termín 25. listopadu, jsem nejprve chtěla odmítnout. Tak brzy? Už za týden? No, kývla jsem a šla si k praktické lékařce zařídit odběr krve a žádanku. Poté jsem vyfasovala instrukce a vyzvedla si v lékárně přípravek na pročištění střev. K tomu se ještě dostanu.

Bezezbytková dieta není nic, co by se nedalo vydržet. Musíte se jen vyvarovat všeho, co má semínka, slupky a odpustit si například i svíčkovou se šesti, nebo gulášek. Kuře není problém.

Nehladovím, jen si dávám pozor na to, co jím. Čím víc se to blíží, tím ubírám porce a nepřecpávám se. Nakoupím si bílé jogurty (bez kousků ovoce), banány a dietní šunku.

V pondělí (den před vyšetřením) to přijde. Vychutnávám si snídani, jak už dlouho ne. Protože to je moje poslední jídlo. Žvýkám pomalu tousty se šunkou a přeju si, aby už bylo úterý.

Honza má zakázáno mě ten den provokovat jídlem a tak poslušně jí v kuchyni, za zavřenými dveřmi. Navečer krize vrcholí, odjíždím pryč, protože nesnesu pohled na ty moje dva chlapy, kterak si mlaskají nad plnými talíři a odolám i pokušení se při jízdě zahryznout do volantu.

Večer si připravuji koktejl. Do litrové nádoby si nasypu obsah dvou sáčků A a dvou sáčků B. Šejkr doma nemám, tak to jen pečlivě zamíchám a po třech deci to vypiju. Překvapí mě jemná chuť citronu a zjišťuji, že to není tak hnusné, jak jsem očekávala.

Naschvál přeskočím události následujících asi čtyř hodin, to by vás nebavilo číst. Ve zkratce – přípravek zabral na těch správných místech.

Nařizuju si budíka na pátou, kdy je potřeba vypít znovu litr toho utrejchu. Už mi nepřipadá tak dobrý, nutím se do pití a snažím se udržet žaludek na svém místě. Je to hnusný. Hnusný! Jak jsem mohla včera říct, že je to dobrý?

Opět dávám na dveře WC pomyslnou cedulku „RESERVÉ“ a odpočítávám hodiny do vyšetření.

A je tu hodina H.

Klepu se jako ratlík v čekárně, střídavě blednu a zelenám, protože...jsem neměla před tím číst diskuse. Žaludek už se mi ani nekroutí hlady, zvykl si. Přivítá mě usměvavý personál. Podstoupím sono břicha, vše v pořádku a jdu se do kabinky svléknout. Čekají tam na mne slušivé, zelené kraťásky. S dírou v zadní části.

Protože se fakt bojím, nechám si píchnout tzv. „oblbovačku.“ Změří mi tlak a na ukazováček dají kolíček.

Pan doktor mě uklidňuje a vysvětluje, co se bude dít. Ani se nenaděju a mám hadičku uvnitř. Nafukuje mi břicho vzduchem, což není příjemné, ale nebolí. Nebolí ani rejdění šlaufu ve střevě. Stále si se mnou on, i sestřička povídají, bavíme se například o mé práci, o dráze celkově a mezi tím mi říká, co vidí.

Jsem překvapená, že to fakt nebolí, jen je to trochu nepříjemné. Za dvacet minut je hotovo, slezu z lehátka, jdu se obléct a nechám si ukázat svoje střevo na monitoru počítače.

Žádný nález, vše v pořádku a odcházím se zprávou a s úsměvem.

Za ty nervy to opravdu nestálo.

Tak nashle za deset let!