Když jsem byla mladší a měla těsně po maturitě, začala jsem se pomalu poohlížet po po práci. Je to už dost let (více jak 15) a situace s volnými místy tenkrát nebyla tak zoufalá jako dnes. Chvíli jsem pracovala jako „pojišťovák“ (už nikdy více) a následně sehnala místo v cestovní kanceláři, kde jsem zůstala až do mateřské dovolené
Jako klientka jedné velice známé banky jsem vždy záviděla bankovním úřednicím jejich práci. Taková práce by se mi líbila – chodit hezky oblékaná, usmívat se na klienty, občas něco „nacvakat“ do počítače a vytisknout. To se psal rok, tuším, 1997. Internetové bankovnictví bylo ještě v prenatálním stadiu, takže s každým příkazem člověk musel do banky, kde daný úkon zadal „své“ poradkyni přes účty a odcházel domů. Prostě super práce, čistá, nenáročná. Bohužel jsem v té době na sehnání tohoto místa neměla štěstí, proto jsem byla ráda, že jsem zakotvila v cestovce, což také byla zajímavá práce (i když mizerně placená – 4500,-Kč hrubého nástupní plat ).
Roky plynuly, po 7.letech, strávených doma s dětmi, jsem se opět začlenila do pracovního procesu. Aby mi vzali dceru již ve 3.letech do školky, vzala jsem první práci, která se naskytla- prodávala v obchodě s oblečením,ale po večerech dále „sjížděla“ servery s pracovními nabídkami, neboť jsem tuto práci brala jen jako „rozjezd po mateřské“ a v žádném případě jsem v ní nechtěla setrvat až do důchodu.
Jednoho dne mi padl do oka inzerát jedné velice známe banky (shodou okolností jsem byla jejich klientkou), která nabízela místo bankovního poradce. Podmínky nástupu byly velice sympatické, tak jsem jim okamžitě zaslala životopis i s motivačním dopisem, o kterém jsem neměla ani páru, že se vyžaduje, nicméně po prostudování chytrých článků jsem i tento sesmolila dohromady. A čekala jsem- týden…dva..tři….
Ozvali se po měsíci a byli na mě zvědaví natolik, že mě pozvali k přijímacímu pohovoru. Nebudu to dlouze rozebírat, prostě jsem byla přijata. Byla jsem v euforii, vznášela se metr nad zemí z toho pocitu, že vybrali zrovna mě a že budu pracovat v BANCE.
Začal kolotoč školení, zaučování a já pomalu začala z té euforie střízlivět. Začaly padat názvy jako plnění plánů, reporty, oslovování klientů, telefonování s cílem nalákat klienta do banky a nepustit ho, dokud z něj „nevymámíme“ nějaký finanční produkt.
- S počítačovými programy jsem se seznámila rychle, nedělalo mi problémy se usmívat,hezky oblékat poradit (od toho jsem přece poradce, ne ?), vyrobit sem tam nějaké příkazy, občas sedět za pokladnou (po měsíci,stráveném na pokladně se mi už ani nechtělo „dopředu“ – za svůj stolek). Na pokladně jsem měla klid- krom toho, že jsem musela dávat pozor, aby mi nevznikl tzv.“maňas“- se po mně nic jiného nechtělo, nemusela jsem nikomu nic nabízet, někomu něco nutit. Bohužel jsem byla na pokladně jen na záskok a za svůj stolek se vrátit musela.
Začala jsem špatně spát. Před usnutím mi hlavou běželo, že jsem ten den zase neuzavřela předepsaný počet smluv, co mě čeká zítra, kolik lidí budu muset zas otravovat po telefonu a záviděla škodovákům, vracejících se ze směny, kteří si „odbouchají“svoje a jdou domů s čistou hlavou.Do toho pravidelné meetingy, kde se řešily úspěchy a neúspěchy, donekonečna se probíraly prodejní rozhovory, no prostě jsem po pár měsících usoudila, že není všechno zlato, co se třpytí, že nejsem vhodný typ pro tuto práci a ukončila jsem trápení.
Teď už nezávidím bankovním poradcům jejich čistou a „nenáročnou“ práci. A taky mě už neudivuje, že inzerátů s nabídkami práce bankovního poradce, jsou mraky a stále se opakují. Asi na tuhle práci nemá žaludek více lidí než jen já. Nicméně obdivuji ty, kteří tuhle práci milují a jsou spokojení.
A pokud takoví existují, ať se klidně v diskuzi o tu radost podělí
