Měsíc jsme to domlouvaly. Měsíc jsem se těšila. I počasí jsem zajistila, protože bylo ukázkové. Ani vedro, ani zima, nepršelo, jen trochu foukalo. Mohlo se jít.
Nápad na uskutečnění túry jsem dostala já. Klára souhlasila. Naplánovaly jsme trasu, pro začátek jen 15 km, z Brandýsa nad Labem do Lysé nad Labem. Pohodová procházka kolem řeky. potom chvíli v civilizaci (Káraný), lesem a podél kolejí.
Máček, brnkačka, to dám.
Výlet začal příjemně. Obědem. Po kafíčku jsme vystartovaly. Pro začátek jen menší zádrhel v tom, že jsme se vydaly na druhou stranu,ale na to jsem přišla včas (o těch labutích,Klárko,raději pomlčíme, že?).
Pak už vše probíhalo hladce, Jen krásné počasí vyhnalo na cyklostezku všechny,kteří měli touhu sportovat, jako my. Václavák je proti stezce do Káraného břídil.
Navigaci jsem měla stále bezpečně schovanou v kapse bundy, nebyla třeba. Tedy..byla třeba,ale až poté, co jsme si zašly navíc tři kilometry (ale to ticho, ten klid! ). Akorát jsem se vyděsila, když mi navigace ukázala, že do Lysé je to osmnáct kilometrů. Orosilo se mi čelo, než mi došlo, že mám nastavenou trasu pro motoristy. Pro pěší nám zbývalo slabých osm kiláčků. Mé nohy zatím nedávaly najevo, že se jim nelíbí zvýšená sportovní zátěž.
Na chvíli odbočím. Potkaly jsme spoustu rodin s dětmi na kolech, i pěší a téměř všichni se s námi pozdravili. Všichni poděkovali, když nás míjeli na kolech a my jim uhýbaly. Tak si myslím, že to s tou naší společností není tak zlé. Hulváty na kolech potkáte také, ne že ne,ale včera ani jeden. Bylo to příjemné. Ale možná hrálo roli to pěkné počasí.
Na rozcestí u sochy Sv.Václava jsem začínala cítit napětí a menší bolest v lýtkách a chodidlech. Klára se opovážila navrhnout, že když kopneme do vrtule, dojdeme až do těch Milovic (původní plán totiž vedl až do Milovic),já v tu chvíli měla chuť kopnout do všeho. Nohy začínaly vypovídat poslušnost.
Když jsem před sebou zahlédla budovu nádraží,měla jsem radost jako malé dítě z Ježíška. Krásnější nádraží jsem do té doby nepoznala. Bohužel k pokladnám vedly schody. Na nástupiště vedly schody.
Pocítíila jsem, jaké to je, když se některé části těla začnou mstít. Držela se zábradlí a stoupala jako stará, nemohoucí babička. Sto metrů ke dveřím WC se zdálo tak daleko jak Eiffelovka od Prahy.
V Praze, po výstupu z vlaku (nevěřila jsem, že já budu někdy zdržovat ostatní při vystupování) bylo hůř a hůř. A jak na potvoru žádná normální hospoda. No, našly jsme nakonec, kousek od metra Florenc a co mě tam nečekalo: zase schody.
No a v Liberci mi cesta z nádraží domů, která normálně zabere cca sedm minut, trvala dvacet.
Poslední schody, po kterých jsem se ploužila stejně pomalu, jako můj starý pes a byla jsem doma.
Dala jsem sprchu a zapadla do postele.
Dnes jsem už v pohodě, svaly sice bolí,ale chodit můžu a těším se na příští pěší túru z Milovic do Nymburka (odhaduju to někdy v příštím roce, nebo století).
Bylo to, i přes ty fyzické útrapy, totiž moc fajn!
A zapíšu si někam: 18 km za 3 hod.40 minut. Čert vem bolavé nohy.
