Zvlášť, když jim, my rodiče, usilujeme často o život. Samozřejmě nechtěně. Jen nemáme oči vzadu, šest párů rukou, čtyři nohy a dostatečnou akceleraci. Také nejsme zrovna mistři v bleskovém vyskakování z křesla, zato jsme s přibývajícími léty línější. Jen ta prokrastinace se s čilým batoletem nedá provozovat.
S nejstarší dcerou jsme byli stálí klienti dětské chirurgie. Chybělo málo a s místním personálem jsme si začali tykat. Bylo docela legrační, když jsme s ostatními rodiči a jejich rozbitými potomky seděli zúčastněně v čekárně a jen mezi sebou špitli: „Co máte?“
“Chodítko“
„My houpačku.“
Opodál sedící tatínek, s jindy určitě neposedným kloučkem, dnes s padlým u Waterloo, jen pokrčil rameny:“ On se jednou zabije. Ale říct si nedá.“
Můžeme být stokrát opatrní. Zavíráme okna (zvláště ve vyšších patrech). Běháme za nimi s jazykem na vestě a snažíme se vyvinout vyšší rychlost, než má odrážedlo. Kupujeme chrániče rohů. Dětské pojistky. Uzavíráme úrazové pojistky.
A madam pak spadne, metr od nás, z křesla- zlomená klíční kost. Sjede v chodítku schody-dva stehy. Později si nějak neporozuměla si s ústředním topením-tři stehy. Kolo nad ní zvítězilo v soutěži Já, nebo vysoký obrubník- dva stehy.
Příští rok jí bude patnáct. U počítače si naštěstí ublížit nemůže, maximálně jí zaskočí brambůrek,ale to spraví herda do zad.
Mladší dcera nás šetří. Vzpomínky na naší rodinu na místní chirurgii pomalu blednou, jeden vyražený zub ve třech letech dokládá pouze pár fotografií a my máme alespoň čas, připravit se na eskapády nejnovějšího potomka. Začal zhurta, už v půlroce- pádem z postele.
Když tak poslouchám vyprávění ostatních rodičů, divím se, že se ti potomci vůbec dožijí dospělosti. Mají asi tuhý kořínek- po nás.
Až nám jednou budou vyprávět (s dostatečným odstupem několika let, jako jsem to dělala já), kam všude vlezli, vylezli a skočili, nezešedivíme již z toho. My totiž už šediví budeme.
