Začalo to tím, že manžel dostal ode mě k Ježíšku dárek. Vstupenku na Bundesligu. Čekala jsem větší nadšení, mohl si aspoň radostí povyskočit,ale radost měl (řekl mi to, jinak bych to asi nepoznala).
Nechtěla jsem ho pustit samotného, tak jsme jeli oba (vysvětlila jsem mu, že umím asi o 15 německých slovíček víc, než on a tak je má přítomnost nezbytná).
Mnichov- hlavní město Bavorska, 1,4 miliony obyvatel. Potud Wikipedie.
Zabukovala jsem hotel nedaleko Allianz arény (no, nedaleko. Pěšky to bylo cca šest kilometrů), zařídila hlídání a objednala jízdenky na vlak.
Jízdenky: když si člověk chtěl zajistit místenky, musel vysolit tři stovky navíc. Nechtěla jsem riskovat, že budeme stát pět a půl hodiny v chodbičce, nebo sedět někomu na klíně a tak jsem je raději přikoupila.
Jak se nám na zpáteční cestě hodily! Ale pěkně od začátku.
Cesta tam byla naprosto bez problémů, až na půlhodinové zpoždění, kdy jsme čekali v Plzni na nějaký zpožděný rychlík z druhé strany. Pak nás v nějaké německé obci vyhnali na jiný vlak. Zřejmě se porouchala lokomotiva, nebo strojvedoucí zahájil stávku, nevím, německy už moc nerozumím. Naštěstí ten nový vlak jel též do Mnichova. Neradi bychom skončili třeba v Berlíně.
Vystoupili jsme, celí zdřevěnělí, na jejich Hauptbánhofu. A teď budu chvíli chválit naprosto suprovou navigaci od Gůglu, která nám vyplivla i spojení k hotelu, tak jsme přesně věděli, kterou linkou se vydat a kam. Ale že se nám postaví do cesty zákeřný jízdenkový automat, jsme netušili.
Totiž koupit si jízdenku na metro v Německu je oříšek.
Ne, je to ořech. Kokosový.
Nabízí se i možnost, že jsme prostě úplně vypatlaní, i když při manželově IQ 130 a mému, o pár stupínků menšímu (už jsem to číslo zapomněla, ale naposledy bylo pořád trojciferné),ale to jsme si nepřipustili. Dlouho to byla remíza. Nebo spíše měl navrch automat. My mačkali, zkoušeli různé varianty (až po chvíli nás napadlo přepnout na angličtinu, které hovíme o něco víc, než němčině), málem si koupili jízdenku na 15 euro (bychom byli asi jediní, kteří kdy jeli pět zastávek metrem za cca čtyři stovky) Vypadali jsme jednu chvíli dost bezradně a já pokukovala po blízkém Kundencentru. Odradila mě fronta až ven. Že by tolik lidí nedokázalo takovou jednoduchou záležitost, jako koupit si lístek na metro?
Zkrátím to. Vyhráli jsme. Stálo nás to sice 3,30 euro za osobu,ale mohli jsme do metra.
(Pozn.: na dalších cestách metrem už jsme byli ostřílení profíci, kteří takovou banalitu, jako koupě jízdenky ovládají levou zadní.)
Kundencentrum jsme tedy nevyužili, tak jsem si ho aspoň vyfotila a pyšně postovala na Fcb se slovy:
"Tohle jsme ani nepotřebovali."
Tak teď už moji facebokoví přátelé víte, že máte v kontaktech naprosto geinální osobu, která umí obsluhovat automat na jízdenky. Kdykoli ráda poradím. Nejede teď někdo do Mnichova?
Na stanici Frankurt Ring jsme vystoupili, že jako zbytek cesty do hotelu dojdeme už pěšky. Asi dva kilometry. S těžkou brašnou to byla brnkačka. Ale chtěli jsme si prohlédnout Mnichov, druhý den už nebyl čas.
Tak jsme si prohlédli hlavně administrativní budovy, hotely a bytové domy. Také jsem byla asi 2x málem sražena cyklistou (moje chyba, neměla jsem chodit v pruhu pro cyklisty) a vyslechla si trošku neslušných německých nadávek (zajímavé je, že tomuhle rozumím dobře).
My jsme totiž používali celou dobu tzv.Babicovu němčinu. Že nevíte, co to znamená?
Prostě, když si nemůžete vzpomenout na německé slovo, flákněte tam angličtinu.
S tím jsme si úplně v pohodě vystačili v hotelu, restauraci, ve vlaku a v obchodě.
Když jsme u těch obchodů. Byla jsem v jednom, s hadrama, koupit holkám trička. Neexistuje totiž, aby člověk přijel z daleké cesty a neslyšel ono známé:"Co jsi mi přivezla?"
A u pokladny jsem si (úplně omylem) zahrála chvíli na Rotschilda. Chtěla jsem elegantně zaokrouhlit cenu 14,90 na 15 euro a podávajíc prodavačce padesátieurovku jí říkám:" fünf und zwanzig."
Než se mi prodavačka začala klanět až k zemi, uvědomila jsem si chybu a opravila na fünfzehn.
Prodavačka se v polovině úklonu zarazila,zase se narovnala a dýško deset centů přešla bez mrknutí oka.
Mnichov je krásné velkoměsto, jen si musíte na něj vyhradit víc času, než jedno odpoledne.
Takže akorát vím, že mají moc krásnou radnici, která stojí za shlédnutí. A lidi jsou tam nějak v pohodě, v metru se na nás usmívali, jako kdybychom měli na čele vytetováno Přijeli vidláci z Liberce.
Vidláci z Liberce totiž nemohli druhý den najít výlez k vlakům a motali se v podzemí sem a tam, než si všimli cedule To train. Ačkoliv jsme měli dostatečnou rezervu, v podzemí se nám krátila a krátila, všechny automaty na jízdenky se na nás posměšně šklebily a my zoufale dobíhali na poslední chvíli k vlaku, kde nás čekala další zrada.
Ačkoliv na světelné tabuli bylo jasně napsáno Prag-hauptbh., na vagonech bylo Hof. Čas se krátil a my stále četli Hof. Hof. No jo, oni vypravili vlak, kde zadní čtyři vagóny jely jen do Hofu a přední čtyři-HURÁ!! - do Prahy.
A fotbal? Návštěvnost 75 tisíc diváků, o tom si můžou Slavia, nebo Sparta nechat zdát. A to ani nebyl nijak atraktivní zápas (na ten bychom, např. s Borrusií, museli sáhnout o dost víc hlouběji do kešeně.)
Tak zas naviděnou v Mnichově! Vrátíme se.
A všechny jízdenkové automaty,ať si na nás dají pozor!
PS: na zpáteční cestě bylo tak plno, že koupit mistenky byl ten nejlepší nápad.
