Mozek byl asi v jiným hrníčku

Jistě si někteří pamatují legendární díl pořadu Ano, šéfe. Jistý učeň tam ztrátu (odcizení) babiččina řetízku okomentoval tím, že ho dal asi do jinýho hrníčku.

Takové záhady se občas přece stávají. I já bych mohla vyprávět.

Oprava. Já budu vyprávět. Protože mně se tohle opravdu stalo. Akorát nešlo o řetízek.

Průvodčí jsem již skoro tři roky. Tedy dost dlouho na to, aby se mi zmíněné blackouty mozku nestávaly.

Bohužel ten den, kdy jsem zřejmě dala svůj mozek do jiného hrníčku, nastal pátého listopadu.

Výluky. Poslední dobou je jich nějak moc. Všude se buduje, opravuje, občas jsou mimořádky, kdy výluka není plánovaná a my, průvodčí, jsme tam od toho, abychom cestující informovali, dovedli, přivedli, neztratili nikoho cestou a též po sobě nechávali sklouznout poznámky typu:

„Tohle dříve nebejvalo!“ (ale bejvalo)

„Už aby to tady převzal Jančura!“ (jistě, konkurence právě vyrábí létající vlaky, pro které nebude omezení tratě žádná překážka)

5. listopadu probíhala třídenní výluka mezi Jaroměří a Hradcem Králové. Ale taková ta od -do. Takže se to týkalo jen některých spojů. Vlaků, které jely brzy ráno, nebo pozdě odpoledne, se to netýkalo.

Měla jsem ranní. To je směna, kdy vstávám ještě před slepicemi (v 2.45hod.) a ve čtyři ráno vyjíždím z Liberce.

Kolega: „Nezapomeň, je výluka.“

Já: „Vim, nee..Jaroměř-Hradec.“

Během cesty do Pardubic se nic zvláštního nestalo. Cestou zpět mi cinklo v hlavě: „Výluka!“ A tak jsem v Hradci Králové nekompromisně vyhnala cestující na autobusový terminál a těm, kteří chtěli nastoupit, zabránila vlastním tělem. Ve chvíli, kdy po peróně ještě pobíhali samí nevěřící Tomášové, na mě kolegyně z druhého vozu zařvala: „Vole, ještě není výluka! Běž si je shánět a nahnat do vlaku!“

Mozek v hrníčku a já běžela podchodem k autobusovému terminálu F, kde skupinka odsunutých z vlaku toužebně vyhlížela každý autobus s nadějí, že je to ten jejich – výlukový. Načež zahlédli osobu v uniformě, která si, protože zvládá tzv. multitasking, sypala i při běhu popel na hlavu.

Kdyby to v tu chvíli natáčel nějaký režisér, vypadalo by to přibližně takhle:

Klapka by zadrmolila: „Výluka Javoměf-Hvadef podruhé!“

Akce!

Já: „Stop! Všichni zpátky do vlaku!“

Cestující: „A próč?“

Já: „Protože jsem to řekla!“

Ve skutečnosti jsem se asi 5x omluvila, vysvětlila, že magor jsem já, ne oni a neexistující režisér mohl natočit, jak všichni poslušně následovali ženu v oranžové vestě.

Byla jsem vůdce. Alfasamice!

A vůůůůbec mi nevadilo, když se mě ve vlaku někdo zeptal:

„A prosím vás, bude ještě cestou nějaká výluka?“