Mateřstvím se prý hloupne. Ač se snažím vymanit z tohoto nelichotivého klišé, někdy bych měla tomu dát za pravdu. V poslední době perlím opravdu nadstandardně.
Moje nové dítě si mých přehmatů opravdu „užívá“.
Kojenci mají za úkol denně polknout jednu kapku Vigantolu. To je vitamín D, chutná to odporně, asi jako rybí tuk,ale je to prý zdravé. Tak poctivě denně kapu do zobáčku.
Jednoho rána se mi ale zdálo, že se zašklebil více, než obvykle. Dávám kapky zpátky do krabičky…Počkat! Do krabičky? Nebyly v žádné krabičce. Stály na skříňce, hned vedle kapek na prdy. O ou! Stojí tam pořád! Tak co jsem mu to do té pusy kápla? Držím v ruce naprosto stejnou lahvičku, kterou, po bližším zkoumání, identifikuji jako kapky, které používám na léčení plísně na nehtu. Dítě ovšem nevykazuje nějaké zvláštní příznaky,tak nad tím nedumám.
Trubka jsem já, ne mimino.
Večer jsem si na něj ovšem přichystala další jobovku.
Zatímco chladím Sunar pod tekoucí vodou, souběžně s tím napouštím vaničku na koupání, mladší dcera mi přinese nahaté dítě do kuchyně, já ho láskyplně, ledovýma rukama, vezmu do náruče…Ježiš, proč tak strašně řve? Aha, vadí mu terapie chladem. Trubka v akci podruhé.
A potřetí. Dostala jsem krásný nový kávovar. Ten, do kterého člověk vloží kapsli a udělá mu to výborné, napěněné presso. Seznamuji se s činností mé nové hračky, obřadně dávám šálek pod trysky, do něj cukr a natěšeně mačkám tlačítko START. Ale co to má být,tohlencto? Z trysek teče nějaká špinavá voda, tohle má být to výborné presso?
Najednou se mi v mozku začalo dít něco podobného, jako panu Kemrovi v pohádce Šíleně smutná princezna, když se stával inteligentnějším. Když se zregeneroval poslední mozkový závit, vložila jsem do pressovače kapsli s kávou.
Já to věděla, že si nemám po letech znovu dělat test IQ! Sebevědomí dostalo prudce na frak,
Z celkem sympatické hodnoty 119 jsem po letech klesla na průměrných 110. Kolik že mi to ubylo mozkových buněk? Možná se pomalu přetransformovaly na buňky tukové, těch mám na rozdávání. Teď, po třetí graviditě, obzvlášť.
S osobní váhou jsem nedávno uzavřela příměří. Volně přeloženo to znamená, že jsem jí vzala do ruky a se slovy:
“ Já Tě budu mít ráda, ale Ty mi zmizíš z očí“ jí vrazila do skříně, mezi další nepotřebné krámy.
Ale nechci se prožrat do matematické rovnice: Váha=současná výše IQ.!
Zatím jsem ale ustrnula na mrtvém bodě- brečím nad fotkami, pořízenými před pěti lety a vyhrožuju smrtí těm, kteří na mě namíří objektiv foťáku.
Začátek hubnutí plánuju opět na prvního (ještě se musím rozmyslet,kterého měsíce..neblíží se náhodou Vánoce?) a konečně odněkud vyhrabu učebnici angličtiny pro věčné začátečníky.
Přeci nejsem žádná tykev!!
