Jo, už jsme si celkem zvykli. Už nám nepřijde divné, že v jedenáct večer skáče po sedačce a posteli a nemůže přestat. Sedačku měníme ob dva roky, déle nevydrží.
Kvůli tomu také chytře nakupujeme po bazarech, protože nechat si zničit pohovku za dvacet tisíc-to nechceš. Tu z bazaru za dva tácy tolik člověk nelituje.
Když je v napětí, nebo potřebuje vybít energii, skáče. Nebo šplhá. Po topení, po komodách..a zase skáče. Ale je to pořád lepší, než když chytne záchvat a vříská. To ať radši skáče (pozn.: trampolína se nám do bytu nevejde a ta malinká je na houby).
Uvědomila jsem si, že ačkoliv bydlíme v Liberci už téměř pět let (a předtím jsme sem patnáct let jezdili), tak vlastně moc Liberec neznám. Ještěd. Fügnerku,ZOO a cestu do práce ano. Tak mě napadlo, spojit příjemné s užitečným a vyrazit na výlet-do Liberce. Autobusem. Protože Tomáš ježdění hromadnou dopravou miluje. Je mu jedno, jestli je to tramvaj,nebo autobus, nebo vlak, ale cestou na místo určení sedí, je potichu a celou dobu se dívá z okna. Občas i na něco ukáže, zpravidla to bývá buď jiný autobus, krávy, nebo ovce.
Tak jsme vyrazili autobusem č.25 na Broumovskou. Plán byl vystoupit na konečné a zpátky pěšky, alespoň k Textilaně. Cíl: utahat dítě (což je utopie, loni nám předvedl, že i po patnáctikilometrovém výšlapu má energie na rozdávání a naše zbožné přání, jak po výletě doma usne dřív, než v jedenáct večer, nebylo vyslyšeno).
Realita: vystoupili jsme na konečné, na točně autobusů, chytil mě za ruku a šli jsme. Potud vše dle plánu. Ale jakmile zjistil, že se mu autobus vzdaluje, začal protestovat- zastavil, vytrhl se mi a chytal, jak se říká, nerva. Autobus stál na zastávce a měl povinnou přestávku, asi patnáct minut,
Zkusila jsem to na druhou stranu. Opět protest. A tak jsme obcházeli autobusovou zastávku, neustále kolem dokola, do doby, než měl odjet autobus. Pro jistostu se tři minuty před odjezdem postavil ke dveřím a čekal. Co kdyby náhodou ujel? Pan řidič byl naštěstí natolik chápavý, že nás nenechal mrznout a otevřel dveře. Tomášek zabral místo u okna a takto naprosto spokojen vydržel až do příjezdu domů.
Proč jsem se ještě nenaučila, že něco plánovat s naším autistou je naprosto zbytečná aktivita?
Když čekám problém, nepřijde.
Když čekám hladký průběh, něco se zadrhne.
A tak je to pořád. Stále se učíme mu rozumět. Zatím komunikuje spíše řevem, nebo ukazováním.
A jeho mimoňskou řečí, kterou zatím nedáváme. Krom věty:" Ach jo!" Tu ovládá bravurně.
A už zase skáče.
