Luhačovice, nikdy více? Ale kdeže! O zážitky tam není nouze

Luhačovice - malé, lázeňské městečko, obklopené lesy, nedaleko Vizovic. Moc půvabné městečko. Ale také poťouchlé a zákeřné. Proč? To se dozvíte v blogu.

Když jsem vybírala místo pro náš wellness pobyt na tzv.dámskou jízdu, chtěla jsem mermomocí do Luhačovic. Na cca čtyřistakilometrovou jízdu jsem si věřila, něco už mám odježděno. I když si někdy své jízdy nechtěně prodloužím, protože jsem přece chytřejší, než Karel, mluvící na mě z navigace. A nějakej pitomej Karel se mnou nebude mluvit, jako s nízkointeligenční jednotkou. Přece vim, že za Olomoucem máme sjet na Zlín, néé? Moment! Míjeli jsme sjezd na Kroměříž, ale Zlín je přece krajské město.A  kraj je víc, než okres! Ač si můžeme oči vykoukat, sjezd na náš vytoužený Zlín nikde. Jaruška povídá: "´My jsme měly jet na ten Přerov, hele. Zapnu navigaci!" rozhodla se, když jsme se podezřele rychle blížili k Brnu.

Karel si na svých pět minut slávy rád počkal. Informoval nás, že máme sjet na Rousínov a pak to máme už pouhých 80 kilometrů. Trochu jsme se cestou potrénovaly v dějepise, Slavkov - bitva Tří císařů (kdo tam s tím Napoleonem bojoval, sakra!?) Školní znalosti ne a ne vydolovat z paměti.

  Buchlovské kopce byly nekonečně dlouhé a Uherské Hradiště jsme jen lízly po kraji. Sorry, Davide, kšeft za stovku se nezdařil!

  Ale po sedmi hodinách, asi patnácti omezeních na silnici a jedné dlouhé objížďce, jsme konečně dorazily do Luhačovic.

 Druhý den jsme si vyrazily okouknout lázeňské městečko zblízka. A jako jediná šmouha na tomto skvělém pobytu se jevila obsluha jedné restaurace na kolonádě. Nejsem náročná, fakt ne. Lecos odpustím, však jsem jako servírka nějakou dobu pracovala.

  V jídelním lístku byly v nabídce bryndzové halušky se slaninou. Mňam! To si dám. Hanka se rozhodla pro zelňačku, Jarka po operaci žaludku řekla, že nechce nic, jen si ode mě ďobne trochu halušek.

 Čekáme skoro půl hodiny a ani zelňačka se neukázala. Polívku by měli donést brzy, ne? Donesli nám objednané pití, tak jsme se připomněly s tou polévkou. Číšník kývnul a zmizel. Po dalších deseti minutách přišel s...bramborovými šiškami s mákem. Bez polévky.

 "Ale já jsem chtěla halušky s bryndzou, ne šišky s mákem!" ozvala jsem se.

"Halušky nejsou v nabídce!" odsekl číšník a snažil se mi vnutit šišky s mákem.

"Promiňte, ale máte je v jídelním lístku, jako stálou nabídku!"

"Nemáme!" tvrdil mi zarytě a s velkou chutí mi ty šišky vrhnout na hlavu.

Když jsem asi potřetí odmítla šišky s mákem s tím, že jsem si je neobjednala a zeptala se Jarky:" Máš pocit, že šišky s mákem zní navlas stejně, jako halušky s bryndzou?" zmizel i s talířem odmítnutých šišek a ač na něj Jarka byla připravena s prstem na na jídelním lístku (ano,halušky tam mají, neměly jsme předtím žádné halušky), už se u našeho stolu neobjevil a okatě nás ignoroval. Ještě jsme se ho snažily zadržet větou:" Prosím vás a co bude s tou zelňačkou?" ale krom očí v sloup, když procházel kolem nás se zelňačkou pro jiného hosta, jsme od něj žádnou jinou interakci neviděly. Poslal na nás kolegyni, která po našem sdělení, že už nic nechceme a zaplatíme to pití, nás nechala čekat dalších deset minut. To už jsme nevydržely, vysypaly z peněženek mince v hodnotě pití (ani koruna dýška navíc, to dá rozum), nechaly jsme je na stole a zvedly se k odchodu. Game over.

  Náladu jsme si  vylepšily a žaludky naplnily v nedaleké pizzerii. Jednání servírek o tisíc světelných let jinde, než u obsluhy předchozí a jídlo vynikajicí.

 Pizzerie se jmenovala stejně, jako bytost, žijící v bažině a světýlkem lákající zbloudilé pocestné, kteří se pak v bažině utopili.

  Odcházely jsme naprosto spokojené, s plnými žaludky a ani jsme si nejdřív nevšimly, že jdeme nějak špatně.

 "Hele, ale my jdeme asi blbě!"

"Nejdeme, tudy jsme včera jely autem!"

"Ale jdeme, tudy jsme nejely, jely jsme lesem!"

"Musíme se vrátit!"

Prošly jsme opět kolem naší oblíbené pizzerie a u jednoho z mostků, kterých je před vstupem na kolonádu docela dost, jsem odvážně na jeden vstoupila s tím, že tudy jsme šly předtím.

"Nešly, to bylo jinudy!"

"Ale šly, je mi to povědomé!"

No- nešly. Po vystoupání na vrchol jsme zahlédly náš hotel. Vzdušnou čarou byl přibližně sto metrů, pěšky asi dva kilometry. Otočily jsme to a šly zas dolů, na hlavní. Okolo pizzerie. Ten její název mi tam seděl jak pr..el na hrnec.

 "Ale tudy už jsme předtím šly!"

"Zapnu navigaci!"

Už nás zas bude poučovat  ten přemoudřelej Karel?

 "Vraťte se na trasu!" klepal si na čelo a možná měl chuť i utéct z té mobilní mašinérie. Pizzerie potřetí. Servírka, vycházející z ní, málem upustila talíře s pizzou a vyvalila oči. Ano, jsme to stále my!

"Aj tak sme stále frajeri!" snažila jsem se holky trochu rozveselit svým zpěvem. Ne, tohle není dobrý. Hanka rudne v obličeji a podobá se Etně, Jarka sotva popadá dech a já se se svým vtipkováním můžu jít zahrabat.

 Karel, jako by vytušil blížící se kamarádskou krizi, nasměroval nás správně a po zdolání posledního kopce, jsme zahlédly hotel podruhé, ale více zblízka, než předtím.

  Nezlomilo nás to! Dohodly jsme se totiž, že příští rok pojedeme do Františkových Lázní.