Loupající se zrůda

Nejsem nijak zásadně zatížena na kabelky. Nesleduji módní trendy a obvykle si vystačím s jednou, maximálně dvěma kusy v barvě černé.

Říká se, že černá zeštíhluje a tak se při nošení černé kabelky může silueta těla zdát ladnější. Já nevím, všiml si toho někdo? Asi ne, jen blbě žvaním.

Avšak i já někdy podlehnu zbytečné marnivosti a když nové boty, tak i ladící kabelka k tomu. Ale toto se stává maximálně jednou! za deset let.

Občas jsem nějakou vyřazenou kabelkou i obdarována ze stran příbuzenstva, tam hezky poděkuji, na zuby času nekoukám a módní kousek uklidím mezi ostatní, opatřené imaginárním štítkem „někdy se bude hodit.“

Včera jsme se konečně dočkaly. Já kontroly na neurochirurgii v Karviné a jedna z kabelek vyvenčení po dlouhé době.

Že se jí loupou ucha, jsem rozpoznala, ale nepřišlo mi to jako problém. NIkdo nejsme dokonalý.

Ona totiž splňovala ostatní kritéria. Byla větší, než ta, kterou běžně nosím a měla všude cvočky, takže vypadala k mému zbývajícímu outfitu dostatečně IN.

Naházela jsem do ní vše, co jsem na cestu potřebovala, včetně nektarinky ke svačině a trochu se zamračila, že nemá žádné kapsy. Měla jsem se mračit víc a ponechat ji doma. Ale bylo čtvrt na čtyři ráno a málo času na chytré rozhodování.

Jakou jsem mým punkovým přešlapem udělala chybu, jsem zjistila cestou. Koženka se neustále loupala (všude, nejen na držadle), každou chvíli jsem ty kousky sklepávala ze šatů a při cestě z Bohumína do Karviné jsem úlomky koženky zasvinila zřejmě i auto mého kamaráda, který se již potřetí chopil úlohy taxikáře (díky, Milane a sorry za ten bordel!).

„Potřebuju nutně novou kabelku!“ oznámila jsem mu.

„Teď hned, nebo až po kontrole?“ chystal se odbočit k obchodnímu centru.

„Až po, to už vydrží.“

S úsměvem jsem nakráčela k panu přimáři do ordinace a po nezbytných úkonech (kontrola jizvy a otázkách na hojení po operaci), jsem z útrob kabelky vytáhla žádanky na lázně. Z jedné strany oranžově upatlané. Od nektarinky, kterou jsem cestou zapomněla sníst.

Ne, ani trochu jsem si nepřipadala jako čuně.

Ano, byla jsem v obličeji víc rudá, než to zatracené ovoce a nenápadně jsem pozorovala, jak se koženka odlupuje víc a víc.

Když jsem odcházela, s již nově vytištěnými žádankami pro pojišťovnu a s doporučením: „Bacha na mandarinku“ „Nektarinka, pane doktore!“ nemohla jsem si nevšimnout, jak u židle na podlaze je „nastláno“ od koženkového bordelu z kabelky.

Další cesta vedla už přímo k obchodnímu centru. Vlítla jsem do prvního obchodu a vrhla se ke stojanu s kabelkami. Jednu ucházející jsem zakoupila a již s velkou úlevou přendala věci a tu loupajícící se zrůdu odhodila do koše.

Můj muž a bankovní účet měli velké štěstí, že ten první obchod nebyla třeba Prada, nebo Dior.

A zítra, po půl roce, znovu do práce.

Pro jistotu si zkontroluji, co si beru jako příruční zavazadlo.