Napsala a vydala jsem knihu. Což není nějaká zvláštnost, ročně vyjde několik tisíc knih. Ale na co jsem absolutně nebyla připravená, tak na události, které následovaly.
Téma gamblingu média hodně zaujalo. A přibližně za dva dny od termínu, kdy se kniha objevila na pultech, mě poprvé zaskočil telefonát od známého rádia.
Chtějí se mnou rozhovor! Dvakrát jsem naprázdno polkla a na pár vteřin nebyla schopná vyloudit nějaký zvuk, natož smysluplnou větu. Zřejmě jsou na to zvyklí, tak mě nechali v klidu vydýchat ten šok a byli velmi příjemní.
A tak jsem se v jeden únorový pátek vydala do Prahy. Po výstupu z metra na Můstku šlápla do jediného psího hov..výkalu, který se v okruhu jednoho kilometru nacházel. Vskutku skvělý začátek. Nějak jsem si poradila, díky nedaleké louži a zásobě papírových kapesníků a na wc v jednom fastfoodu ještě pro jistotu podrážku důkladně podrobila čichovému testu.
V inkriminovaném řetězci jsem si dala oběd a protože jsem jedla příliš rychle (čas mne tlačil) a protože jsem známé čuně, pokydala jsem si triko a kalhoty kečupem.
Vzhledem k tomu, že do té doby jsem v rádiu mluvila jen 2x, když jsem si kdysi zavolala na písničku na přání, byla jsem v hrozném stresu. V takovém, že jsem cestou do rozhlasu budovu Národního muzea obešla z druhé strany a musela jsem si zapnout navigaci. Já totiž zabloudím i na dvou stech metrech čtverečních.
Já budu určitě koktat! Plácnu nějakou hovadinu! Nebude mi rozumět! Kýchnu! To všechno se mi honilo hlavou, když jsem usedala před moderátora. A víte co? Nic z toho se nestalo!
Má první srážka s médii dopadla skvěle. A kečup na triku nebyl na fotografii vidět.
Za několik dní jsem jela do Prahy znovu. Abych ušetřila, nacpala jsem interview do časopisu a rozhovor v DVTV do jednoho dne, s odstupem asi dvou hodin. To dám! I proto, že obě místa konání byla od sebe vzdálena několik minut chůze. Cha, dojedu si do Karlína autem a někam to zapíchnu. Praha ovšem vidlákovi z Liberce zatnula tipec. Jediné záchytné parkoviště u Fóra Karlín totálně plné a všude okolo modré zóny. Modrá, že je dobrá? Hejmo, Hejmo, ty vůbec nemáš pravdu!
Vracela jsem se zpět a odbočila do zákazu vjezdu. Stačila jsem už jen zahlédnout policejní auto a jejich člena, který na mne mával. Tak nemával, jen dával pokyn k zastavení.
Zřejmě obrovské štěstí a dobrá nálada lidí v policejní uniformě, mne zachránily od pokuty. Nebo že by mé krátké šaty a vzhled téměř holywoodské hvězdy? Před odjezdem jsem totiž absolvovala zkrášlovací proces. Skoro jsem se v zrcadle nepoznala. Vidět mne paní blogerka Vlachová v tramvaji, odvolá celý svůj blog o tom, jaké jsou Češky neupravené šmudly.
V kavárně na rohu Křižíkovy ulice bylo plno a když dorazil fotograf, stala jsem se na pár chvil zajímavou atrakcí, kterou si ten pohledný! muž s foťákem šteloval do různých postojů a posedů.
Po desáté sérii mě už chytala křeč do tváře, jak jsem se snažila stále usmívat. Jestli to byl spíš škleb, se dozvím až v březnu.
Pak už mě čekala jen DVTV a Daniela Písařovicová. Lidi, to je tak krásná ženská! A milá. Všichni byli na mě moc milí a příjemní. Chodí tam samé známé osobnosti a mezi nimi se tam pak vecpe nějaká nevýznamná blogerka okresního formátu. A hnedka má pocit, že je ňáká celebrita.
Ne, vážně si tak nepřipadám. Stále totiž čekám na telefon od pana Krause:-))
