Všudypřítomné chlupy, venčení i v té nejhnusnější slotě, ochranka, která mě hlídá i na WC. No co, vybrala jsem si to.
Psa jsem chtěla už od malička. Bohužel jsem měla dovolené maximálně dva křečky. A neustále jsem slýchávala:"Až budeš mít vlastní domácnost, tak si měj třeba deset psů." No, deset už je moc, ale jednoho jsme si pořídili hned, jak dcerka trochu povyrostla. Odjakživa se mi líbili Kavalíři, takže o plemenu bylo rozhodnuto. Navíc jsou výborní k dětem.
První dva pejsky jsme vychovávali od štěněte. Když nám odešel ten druhý, náhodou jsem při projíždění stránek se štěňaty a chovatelskými stanicemi narazila na Nadaci Kavalíra, která odebírá psy z nevyhovujících podmínek (hlavně z množíren) a člověk si je může adoptovat, popřípadě si je vzít do tzv.dočasné péče, než se najde vhodný "rodič."
Tak jsme si nejdřív adoptovali pětiletou fenku. Dlouho jsem odolávala nutkání přibrat do party dalšího psa,ale když jsem před dvěma týdny viděla fotky zubožených a nešťastných starších pejsků, kteří žili ve studené hale (spíš přežívali, protože se již nehodili "do krámu" kvůli věku), tak už jsem to nevydržela.
Vzali jsme si devítiletého psa, který je k nerozeznání od naší fenky. Jeho zdravotní stav byl tristní. Zanedbaná péče o uši, oči, drápky, citové strádání, to všechno byl Cassidy. Ani na to jméno neslyšel. Ale nechali jsme mu ho, jen jsme ho zkrátili na Cassy.
Sally nebyla z něj dvakrát nadšená, když přijel. Objevila se žárlivost a vrčela na něj, sotva se přiblížil k ní, či ke mně. A začala žrát opovrhované granule. Ty granule, které nechávala bez povšimnutí celý den, protože se vždy našlo něco chutnějšího, teď vzala na milost. Cassy totiž přijel a vyžral jí celou misku.
Neuměl vůbec na vodítku, bál se tmy, bál se chodit ze schodů,ale to všechno za pár dní pominulo. Ani jsem nevěděla, zda umí vůbec štěkat. Tři dny byl němý Bobeš. Už štěká. A leze za mnou všude. Oprava: lezou za mnou všude. Kam se hnu, mám je v patách, vrtichvosty. To se ae změní, když se objeví starší dcera. V tu ránu padám z piedestalu dolů k manželovi, kterého snad ještě ani nevzal na vědomí. Chudák, těžce to nese, zvlášť, když náš druhý pes-Šmudla- ho zbožňoval. A teď s námi žijí dva a oba si ho všimnou, jen když má v ruce něco k jídlu.
Dnes jsem koupila dvojvodítko. Přišlo mi to praktické. Ne tak psům. Naše venčení málem skončilo úrazem (mým). Nejdřív šel jeden napravo a druhej nalevo a hrála se přetahovaná. Potom rychlejší a živější fena táhla jeho za sebou. A nakonec se mi motali oba pod nohama,až jsem málem políbila chodník. Tak nevím, zda se nevrátím zpět k dvěma samostatným vodítkům.
Jeden pes je málo a tři jsou moc (nemám tři ruce na hlazení). Slibuju Ti, můj drahý muži, že dva psi jsou konečná (alespoň dokud budeme žít v panelovém bytě). Ale jestli budeme mít někdy baráček, tak za sebe neručím!:-))
