Je mi zle. Už několik dní a nejen ze situace, která se děje jen několik set kilometrů od nás. Nebudu se ale vyjadřovat k válce, myslím, že vše podstatné již napsali jiní blogeři.
Tato krátká výměna názorů proběhla před pár dny. Když je jeden z nás na řadě s nádobím, obvykle si k tomu pustí nějakou směs písniček, aby mu práce šla lépe od ruky.
Zpíváme si oba a je nám spolu fajn.
Ale už nechci poslouchat Jaromíra Nohavicu. Ač má písničky krásné a hodně z nich znám nazpaměť.
Když se provalilo, že byl agentem STB, ještě jsem to nějak skousla. Nepřidala jsem se k množství hejtů, padajících na jeho hlavu.
Říkám si: minulost, bůhví, jak to doopravdy bylo. Znáte média. Ale poslech jeho písniček už tehdy získal nahořklou příchuť.
Když přijal medaili od toho válečného zločince a psychopata, za ruské básně, přezpívané do češtiny, opět se na něj navalila hromada hnoje, ale pořád ještě měl spoustu fanoušků, kteří si vystáli frontu na jeho koncerty. Stále jsem ale nepřepínala rádio na jinou frekvenci, když se ozvala jeho píseň.
Když jsem ale četla jeho vyjádření k tomu, zda vrátí, či nevrátí medaili, bylo mi na blití. Z něj, i z té fotky, kde se div ne objímali s taťkou Putinem.
Je mi úplně jedno, za co tu medaili získal. Jeho slova, že ji nemá za válčení, ale za hudbu jsou v kontextu dnešní doby a ve spojitosti s fotkou směšná, možná až výsměšná.
Výsměch všem jeho fanouškům, kteří válku na Ukrajině odsuzují.
Tleskám polským Katovicím za to, že odmítly pořádat jeho koncert. Věřím, že nebudou jediní.
A říkám si: „Jarku, spí se ti dobře, s medailí od vraha?“
