Dnes jsme se v rámci programu Nezabij své dítě, vypravili do Křižan na jeho oblíbené ovečky. Cestou tam jsme zastavili kousek od Kryštofova údolí a chtěli se trochu projít lesem.
Záměrně píšu-chtěli. Člověk míní, Tomáš mění. Procházka podél potoka se smrskla na asi dvěstě metrů, pak se zasekl a nahodil kurs opět k autu. Očima nám jakoby dával najevo:"Tak snad se řeklo, že se jede na ovce, ne na nějakou trapnou procházku lesem!"
Ach my naivní figury! Copak nejsme snad dost poučeni, že jakákoliv náhlá změna způsobuje afektivní záchvaty? Chtěli jsme snad v obyvatelích Machnína vyvolat paniku, že se na obec žene tyranosaurus?
Nad tím, že jsem tou procházkou spálila pouhých deset kalorií, jsem mávla rukou a pokračovali jsme v jízdě za jasným cílem. Ovce. Cestou jsme ukazovali rukou tu napravo, tu nalevo s doprovodnými efekty:
"Koukej, je tam bůůů!"
"Hele, kokokodáááák!"
Ano, ještě se stále dokážeme s manželem bavit normálně.
Ovečky nás vítaly jako vždy, hlasitým bečením. Natočila jsem mu na mobil dvě krátká videa, která nám strašně polezou na nervy už v autě (kdo z vás má úchylku dvacet kilometrů poslouchat samé béééééé, béééé, prokládané hlasitým smíchem dítěte?) a Tomáš byl strašně šťastnej.
Užuž jsme chtěli jít pomalu k autu, i Tomášek směřoval stejným směrem (konečně!), když jsem si všimla, že jedna z ovcí leží na zádech. Párkrát pohodí bokem, zatřese kopyty a zase se svalí.Okolí ní se srocují ostatní a žďuchají do ní čumáky, na víc nemají sílu. Když to nepomáhá, jdou se klidně pást opodál a ovce už jen rezignovaně leží a kouká na nebe. Občas vymrskne kopyta, jako by se nechtěla ještě vzdát,ale leží dál.
Nechce se mi za této situace odjet. Přemýšlím, kde může bydlet majitel stáda. Je to snad statek hned na druhé straně silnice s těžkými tmavými vraty? Přeběhnu a silně zabouchám na vrata (zvonek nemají). Slyším akorát kejhat husy,ale žádné kroky, které by napověděly přítomnost člověka.
Zabouchám podruhé a rozhlížím se, jak daleko je další stavení. Asi čtyřista metrů svižnou chůzí po kraji silnice. Jdu. Ne jako ovce na porážku, ale pěkně odhodlaně, kdepak nějaký stud.
Zdálky vidím postavy na zahradě. V duchu si připravuji svou řeč. Dojdu až k nim a povídám:
"Dobrý den, nevíte,čí jsou tamty ovce?" (ukážu rukou za sebe).
Tři páry očí málem vypadnou z důlků, zvlášť po objasnění, proč jsem přišla.
"Tam jim jedna zůstala ležet na zádech a nemůže vstát!"
Jeden z mužů se vzpamatuje ze šoku (taky bych byla, kdyby mně někdo cizí vlezl skoro do baráku,ale tady šlo o ovčí život!) a ukáže na stavení, kde jsem před malou chvílí tloukla na vrata.
Poděkuji a mašíruju zpět a dělám, že neslyším hurónský smích těch tří. Já se tu pokouším zachránit ovci a oni ze mě maj akorát prču!
Příběh má ale happyend. Druhé bouchání na vrata už bylo úspěšné. Vyběhly dvě, asi desetileté holky, odemkly bránu, prodraly klubkem ovcí a chudinku, totálně flegmatickou, zvedly na nohy.
Tak nevím, jestli jí to tolik vadilo, anebo si to ležení užívala, dívala na plující mraky a snila o lepším ovčím životě?
Mezitím holky zachytily na poslední chvíli jednoho zběha v modré bundě, který chtěl nepozorovaně proklouznout dovnitř. Přes řev jsem ani neslyšela, zda mi děkují za echo ohledně ležící ovce, či mi nadávají, že jim náš syn plaší stádo.
Měla jsem ze sebe dobrý pocit. I když jsem nevěděla, zda moje záchranná akce vůbec byla nutná.
Musím dnes vygooglit co dělat, když leží ovce na zádech a čumí do oblak.
Ale minimálně třem lidem jsem dnes zvedla náladu a to mě hřeje u srdce.
A možná se zasmějete i vy.
