Jak jsem je zvedla ze židlí

Když mě začátkem září oslovila paní Denisa s nabídkou zúčastnit se konference TeDx Prague Women, musela jsem nejprve vygooglit, o jakou akci se jedná, protože jsem o ní do té doby neměla ani tušení.

A mé reakce se zpočátku nesly v tomto duchu: Tohle rozhodně nedám! Který blázen si koupí vstupenku, která je dražší, než ta na koncert Kabátů? To může dopadnout tak, že nakonec tam budu mluvit jen před uklízečkou, produkčním týmem a několika nádražáky, kteří budou zvědavě nakukovat dovnitř. Akce se totiž konala ve Fantově budově na hlavním nádraží.

Mé obavy z toho, že tohle rozhodně nemůžu zvládnout, se zhmotnily do obludných rozměrů. Nemohla jsem být při smyslech, protože jsem na nabídku nakonec kývla. No co, když ostuda, tak pořádná, nic se nemá dělat polovičatě.

Napsala jsem si text a odeslala k posouzení. Čas, který zbýval do začátku akce jsem si krátila tím, že jsem sjížděla videa předchozích řečnic na YouTube a přesvědčovala jsem samu sebe, že když to zvládly takové hvězdy, jako Adéla Banášová, nebo Ewa Farna, zvládnu to také.

Přišel den D. 18.října. Noc předtím jsem téměř nespala a tak měly maskérky se mnou spoustu práce.

A generální zkouška mě uvrhla do ještě větší deprese. „Uteč, ještě je čas!“ mě vyzýval můj vnitřní hlas.

Den předtím mi bylo sděleno, že půjdu jako poslední. Fajn, všichni už budou unavení a nebudou moc vnímat, utěšovala jsem se. Anebo jich půlka odejde ještě před vystoupením.

A najednou jsem tam stála, na červeném koberci a má první věta: „Jestli sem někdo patří, tak jsem to já!“ je zřejmě přesvědčila, že odcházet předčasně by nebylo rozumné, že bude ještě legrace.

Najednou to ze mě spadlo, pot, který mi stékal po zádech, nikdo neviděl a ačkoliv jsem si myslela, že po sedmi minutách už budu jen trapně mlčet, přetáhla jsem svých 12 minut a nikomu to nevadilo.

Můj muž Honza seděl někde vzadu, což jsem kvitovala s povděkem, protože kdyby se za mě styděl, neviděla bych to.

Když jsem skončila poslední větou: „I ze slepé ulice se dá vycouvat,“ ozval se bouřlivý potlesk a pak...se začali zvedat a tleskali ve stoje.

Měla jsem slzy v očích a málem jsem se tam složila.

Pořád jsem čekala, že mě někdo štípne a houkne na mě:“ Vzbuď se, musíš do práce!“ Ale nebyl to sen.

Vlastně ano. Splněný sen.