...aneb trampoty a strasti s mým nevyzpytatelným a škodolibým močákem. Máte někdy pocit, že si z vás vaše tělo robí prču? Tak jste tady správně.
Určitě se v tom někdo pozná.
Jely jsme dnes autem z bodu A do bodu B. Záměrně píšu jely s tvrdým, protože osazenstvo bylo čistě ženské. Bod A bylly Karlovy Vary, bod B cílovka Liberec. Mám zmáknuté všechny pumpy po cestě, téměř přesně vím, kde která stojí.
V tomhle fakt závidím chlapům, kteří si prostě zastaví kdekoliv, otočí se zády a..lejou. Nedávno jsem spatřila i jednoho, který se s tím nemazal a vyklepával si poslední kapky již otočen k silnici.
Protože já si na soukromí potrpím velmi a nerada někde šplhám po náspu, nebo se prodírám křovím, aby mě, nedejbože, někdo neobjevil, velebím velké množství benzínových stanic, hlavně na dálnici. Tam se člověk rovnou i dozví, kolik kilometrů je to k další pumpě, když tu první přejede. To si pak polohlasně mumlá:" Ještě deset kilometrů. Už tam budeme, ještě dva! Vydrž, prosím tě!" Hele, už dávám blinkr! Vydrž, ještě musím doběhnout na ten záchod!"
Udivené obsluze hlásím v běhu: "Já si nejdřív odskočím, jó!"
Pak si koupím aspoň nanuka, abych odčinila smrtelný hřích, že jsem ani nenatankovala.
Včera jsem se z rozhledny Diana snažila v sandálkách utíkat dolů do centra, protože jsem si netroufla vlézt do restaurace "jen tak na záchod." No prostě, kdo to tam zná a šel dolů pěšky, ví. Není to jako z Pradědu na Ovčárnu, hezky po silničce. Mé dcery mi daly přezdívku - Máma na útěku. Toužila jsem po dvou věcech.
1. být dole co nejrychleji, co to jde a cestou domlouvat močovému měchýři, aby mě nezradil.
2. najít nejbližší WC, ať to stojí, co to stojí. Byla jsem v zoufalé situaci, kdy bych dala i kilo. Co kilo. Království za záchod!
Všude po cestě jedno zlatnictví za druhým, semtam parfumérie, kavárny, směnárny, vřídlo...Zkouším chodit s nohama zapletenýma do vánočky, trénuju pevnost svalů v podbřišku, zrychluji čím dál víc, dcery už mě skoro ztrácí z dohledu. Tady přece byly veřejný záchody! U té prodejny zmrzliny!
Byly!! Vletěla jsem jako namydlený blesk dovnitř, u staršího pána, který to tam měl pod palcem, poskakovala při hledání drobných. Našla jsem jen padesátikačku a pán na to mile zareagoval:" Já vám to rozměním, holčičko!"
"Holčička" je ale nepoučitelná. Benzínku v Teplicích zavrhla se slovy, že to ještě vydrží. Což o to, až do Jablonného jsem si na svůj močák téměř nevzpomněla. Zapomněla jsem ale na to, že za Rynolticema k Jítravě bývají dlouhé kolony kvůli práci na vozovce. Byla tam. Kolona jako Brno. A močový měchýř se mi začal tiše vysmívat. Zaťala jsem zuby a čekala na zelenou. Naštěstí to tam spadlo brzy. Tuhle bitvu jsem vyhrála.
Dokonce jsem hrdinsky odmítla dojít si na záchod ve Vesci u starší dcery, se slovy:" To už máme domů kousek! A než bych tady našla místo k zaparkování, tak se po...!"
Statečně jsem se držela. Ty dvě červené na semaforech jsem už raději nekomentovala, ono to s pevně stisknutými rty ani nešlo. Pevně stisknutou jsem měla i část těla dole. Svaly pracovaly na 150 %. Čekala mě ovšem poslední zkouška. Těsně před odbočením do naší ulice jsem zahlédla blikající červená světla a padající závory a můj močák už škodolibě řval smíchy. To není pravda, panebože řekni, že to není možný!
Přežila jsem i tohle. Jak se říká - v suchým triku. Pardon, v suchým prádle.
Už nikdy nebudu machrovat. Už nikdy!
