Řekli jsme si, že to zvládneme. Bude mu už šest,občas má světlé dny, kdy se chová skoro jako normální dítě a cesty autem zvládá.
Ale stejně jsme měli obavy. Ono je rozdíl, cestovat pár hodin na Moravu a patnáct hodin na jih Chorvatska, kam jsme měli namířeno. Stejně jsme to vzali pěkně zostra. Poprvé k moři autem a hned až do Dalmácie. Kdepak nějaké zahřívací kolo na Istrii.
Měsíc před odjezdem se nám rozbilo auto. Zřejmě ten nahoře měl větší rozum, než my a důrazně nám dal najevo, že s touto plečkou do Chorvatska rozhodně ne!
Ale co dál?
Autobus jsme okamžitě zavrhli. To jsme nemohli ostatním cestujcím udělat. Kdyby náš chlapeček chytil ten svůj záchvat, vysadí nás už v Linz.
Vlak? Poté, co nám pracovnice Českých drah poslala na mail kalkulaci ceny, lehce se mi protočily panenky a nechápala jsem drzost tohoho molochu, účtovat si za čtyřiadvacetihodinovou cestu stejně, jako za tříhodinovou letadlem.
Jen pro zajímavost: Zpáteční jízdenky Praha-Split pro 2 dospělé, jednu puberťačku a jedno autistické dítě s ZTP průkazem...téměř 29 tisíc. A to nepočítám cestu z Liberce do Prahy a ze Splitu do Podgory, kam jsme mířili.
Tak jsme zvolili třetí, sice dražší,ale pořád levnější možnost, než jet vlakem Českých drah-půjčení auta.
Půjčovné vyšlo na 7 tisíc + kauce (ale tu nám vrátili).
Náklady na naftu: 4,5 tisíce (Liberec-Podgora-Čaklje: 1250km).
Mýtné tam i zpět: necelé 2 tisíce (+ dálniční známka Rakousko a Slovinsko).
Takže stále jsme byli na polovině toho, kolik bychom dali za vlak.
A jak to dopadlo?
Nad očekávání dobře. Tomášek byl v autě strašně hodný, tam i cestou zpět. Nekonečnou chorvatskou dálnici zvládl lépe, než my. Manžel už měl dost panoramat (ačkoliv čím níž jsme byli, tím byla krajina úchvatnější) a přál si být už na místě.
Já si přála totéž cestou zpět-ať už jsou hranice.Kupodivu jsme vše projeli bez kolon! (asi proto, že tam jsme jeli v sobotu v noci a zpět už ve čtvrtek večer).
Báli jsme se, jak bude malý reagovat na nové prostředí. První den se nechtěl hnout od apartmánu.
Druhý den ráno, když jsem mu ukazovala moře, řval a zdrhal zpět do apartmánu.
Ovšem odpoledne si to najednou doštrádoval na pláž a víte, proč?
Protože tam zahlédl stejné lehátko, jako bylo to naše.
A od té doby jsme ho od moře skoro nemohli dostat.Ale také jsme se, bohužel, nedostali nikam jinam, než na pláž. Lehátko bylo TOP!
Dovolená se vydařila. Nikdo se nezbláznil, ani nespálil.
A dopadli jsme lépe, než naši známí, kteří jeli s námi do Chorvatsla a jejich pouť skončila ve Znojmě, na benzínce. Jim se pokazilo auto natolik, že se ze Znojma nehnuli do úterka. Nakonec jeli, s konečně opraveným autem, do kempu někam k Mikulovu.
Tak zase za rok! Ale na sever, na Istrii.
Anebo letadlem.
S naším Mimoněm už se cestování nebojím.
