„Chceš pár na zadek, nebo si o tom popovídáme?“

Aneb- jedna výchovná je lepší, než desetiminutová debata.   Inspiroval mě blog, kde autorka zastává výchovu bez trestů. http://sprinclova.blog.idnes.cz/c/320152/Trestat-deti-Ani-nahodou.html

   Když pominu to, že někdy dobře mířených pár na zadek je účinnějších, než 100x pronášené:“ Nechoď tam!“   „Vrať to zpátky!“  apod…pro rodiče, už kolikrát únavná, nařízení a zákazy, tak pokud nechce rodič sáhnout k menšímu fyzickému trestu (což je plácnutí přes zadek), tak alespoň vydá trest alternativní (např. zákaz Večerníčku…her na PC…čokolády po jídle..)

Jenže- ukažte mi dítě, které poslechne ihned, okamžitě po vydání příkazu (nebo zákazu). Pokud takové dítě existuje, už dávno by stálo jako vycpaný exponát v ordinacích dětských psychologů, nebo se vozilo po poutích, jako atrakce.

    Děti prostě zkoušejí, kam až sahá naše trpělivost. Tady už záleží na rodiči, jeho naturelu a formy výchovy. Někde se pár facek sází i při neuklizených hračkách  (tady jsem v otázce tělesných trestů proti), někde až v patnácti letech dítěte, kdy se mládežník vrátí domů  v pět ráno a notně pod obraz (tady už je pozdě na nějaké fyzické tresty, zvlášť, když váš  potomek už vede nad vámi na centimetry).

   Takže-  kde je ta ZLATÁ STŘEDNÍ CESTA?

  Mluvím o pár výchovných na zadek nebo pohlavek, kdy je síla použitá tak akorát (dítě po něm nedostane otřes mozku, ani celodenní bolehlav).

  Na zadek se dává většinou malým dětem, pohlavek školnímu drzounovi.  Předtím následuje (u mě dvojí, max. trojí) upozornění, potom už proběhne fyz.inzultace.  Dodávám, že pohlavky lítají pouze výjimečně, když už selžou jiné formy trestů anebo není čas na vyjednávání  (známý příklad-když dítě se vrhá na odráždedle do silnice a nepomáhá důrazné:“ Nejezdi tam!“

    Soucítím s rodiči, kterým dítko v obchodě ztropí výtečný hysterický záchvat na téma: „ Já to chcííííí!“ Tím jsme si asi prošli všichni a v tomto případě se dá dělat jen jedno. Nechat nákup nákupem a urychleně se, i se vzteklounem, vzdálit. Tady je plácání na zadek kontraproduktivní a je lepší počkat, až záchvat vzteku pomine. Ale ne způsobem, že mu to tedy koupíme, ať je klid. A že některé dětičky jsou fakt vytrvalé. Uvažuji o koupi špuntů do uší:-)

  Nebo má někdo lepší recept, jak uklidnit dítě, rotující vzteky po podlaze?

    Naše generace byla většinou snadným terčem pro pohlavky. Nemyslím tím mlácení  hlava, nehlava, které už hraničilo s týráním. (ta hranice je i dnes strašně tenká, někdo za týrání dítěte považuje už ten jeden pohlavek -a v Anglii bych možná už za týrání seděla- ale rozumně uvažující  člověk týrání od běžného fyzického trestu rozpozná.) Ale pohlavek za binec ve skříni, za pozdní příchod domů, odmlouvání – naprosto běžná věc. Ať zvedne ruku, koho to nějak psychicky poznamenalo.

 Příklady ze života

   Dostala jsem na zadek i pohlavků nepočítaně. Neutrpěla jsem žádnou psychickou újmu a dodnes dávám k dobru některé historky, např. jak o mě babička zlomila flétnu nebo jak jsem jako dítě ukradla čokoládovou tyčinku, dostala výprask na holou a od té doby jsem si nedovolila ukrást ani třešničku ze sousedovy zahrádky. Přišla jsem pozdě z venku a dostala jsem takovou už mezi dveřma, že jsem prolítla až do obýváku.  Zařadila jsem tyto příhody mezi „Veselé historky z dětství.“

   Kam ta demokratická výchova a výchova bez respektu vede, můžeme dobře vidět na druhé straně zeměkoule, možná ale nemusíme ani jezdit tak daleko, stačí k našim západním sousedům. Když jsem před lety poslouchala vyprávění holek, co odjely na zkušenou a dělaly au-pair, tak jsem si pomyslela jedno. Že  děti v Čechách jsou malí andílkové. Vida a neuplynulo ani tolik let, a máme to tady také. Nezvladatelné spratky a shovívavé rodiče, pro které je řádění spratka formování jeho osobnosti.

  Takže prosím tyto rodiče, ať si to formování osobnosti nechávají na doma, protože venku nebo v restauraci nemají na to dostatečně chápavé publikum. A to musí zamrzet, nemyslíte?