"Až mi bude vosumnáct, tak se nechám přejmenovat"

  tak pravila má pubertální dcera, která nám poslední dobou reklamuje výběr jména. Kdyby se jmenovala Brunhilda nebo Pampeliška, tak bychom snad její výtky chápali,ale řekněte mi, co je špatného na Veronice?

 Kdysi jsme se podřekli, že jsme měli dlouho vybrané jméno Markéta. A teď nám to neustále otlouká o hlavu. To je pořád:" Tak proč se nejmenuju Markéta? Mně se to líbí víc než nějaká trapná Veronika" (to slovo Veronika je patřičně pohrdavě a s výrazem největšího hnusu, pronesené).

   Bereme to jako jednu z puberťáckých přeháněk, která přejde snad ještě dřív, než platonická láska k Harichovi a nějakému boybandu One Direction.

  Kvůli tomu, že One Direction a Harich vyřvávají na kompu denně, si já, postižená matka, cestou do práce zpívám: "Ja Ťa náááááájděěěm....!"

  Poslední rozhodnutí zní: "Až mi bude osumnáct, nechám se přejmenovat na Markétu"

" Pro mě za mě, jmenuj se třeba Úplněk."

  Mladší dcera též není se jménem spokojená. A naprosto jí vytáčí, když jí škádlíme a říkáme jí: Aneťák-kazeťák. To dupe vztekle nožičkama jak penzista, kterýmu před nosem vyprodali poslední kabanos v akci.

   Čím to je, že žádné dítě není spokojené s výběrem jména, které mu dali do vínku jeho rodiče?

 Nebyla jsem jiná. Chtěla jsem se jmenovat Kateřina, později Sára.

A strašně mě štvalo, když na mě pokřikovali:" Šárko, kde máš Ctirada?"

 V pubertě se přiostřovalo:" Šárko- čárko!"

   Takže možná by bylo lepší, dát dítěti nějaké "pracovní jméno"- např. lednový průšvih a nechat ho, ať si jméno vybere sám, až dostane rozum.

  Ale řekněte- není nejkrásnější na celém těhotenství právě to listování kalendářem? :-)