"Ale já ho chci!"

Zajela jsem si dnes do Globusu. Potřebovala jsem něco vánočního na ozdobu, tak jsem bloumala s nákupním vozíkem okolo vánočních dekorací, jestli mi něco nepadne do oka.  

A byl tam. V regálu se krčil úplně vzadu, cedulka pod ním hlásila výhodnou akci a byl roztomilý. Malý, porcelánový sobík. Měla jsem z něj radost.

 Nakoupila ještě něco potravin a mířila k pokladnám. Bylo dopoledne a relativně klid. Vyhlédla jsem si kasu číslo třináct, která svítila zeleně a protože přede mnou byl jeden zákazník, v klidu si zboží vyskládala na pás.

 Zpočátku všechno probíhalo standardně. Pokladní nadzvukovou rychlostí markovala, já se snažila s ní držet krok, ale protože nejsem chobotnice a nemám chapadla, nýbrž pouze dvě ruce, sotva jsem stíhala házet zboží do vozíku.

Na pásu k ní přijížděl sobík a přivezl s sebou problém. Neměl čárový kód. Pokladní ho užuž chtěla hodit za sebe a řekla něco v tom smyslu, že jménem Glóbusu se zboží zabavuje.

"Tak to ne!" téměř hystericky jsem vykřikla.

"Já ho chci!" nechtěla jsem se vzdát bez boje.

Pokladní mrzutě koukla na přibývající frontu za mnou a zvedla telefon. Vytočila jedno číslo, chvíli s někým mluvila, pak vytočila druhé číslo, pak třetí...A výsledek nula. Ani zaměstnanci toho správného úseku neměli ani tucha, kde se sob nacházel.

Začalo jít do tuhého. Zákazníkovi za mnou se už  začala klubat z plata vajec kuřátka a já se stále dožadovala svého soba.

Náhle mě napadla geniální věc. Sdělila jsem paní pokladní, která jistě přemýšlela, jestli mi raději nedá tu kravinu jako dárek pod stromek, jen abych už vypadla.

"Domarkujte mi nákup, já si u Vás nechám vozík a zajdu Vám pro tu cedulku!" pravila jsem.

Zákazníci za mnou mi div nezatleskali za mou genialitu.

Dopadlo to jako v pohádce. Dobře. Jen bez té svatby na konci. Proběhla jsem obchoďákem jako vítr (nebo spíše vichřice), ukořistila životně důležitou cenovku a vrátila se s ní ke kase, kde jsem s omluvným úsměvem všechny předběhla (nikdo nereptal, držela jsem v ruce zbraň s parohy), pokladní přejela cedulku a slunko zase vysvitlo (myslím v jejích očích).

Pak mi, skoro slavnostně, podala, teď už doopravdy mého, sobíka.

Sto korun nefalšované radosti.