Uprchlík do každé rodiny

Vím, že v každém z nás je ochota pomáhat. Automaticky podáme ruku dítěti, které upadlo. Bez ohledu na to, jakou barvu mají jeho oči. Nejsme xenofobní. Ale většina z nás má v hlavě stále ještě mozek.

Není dne, aby na mne z novin, televize nebo internetu nevykouknul jeden uprchlík.

Není dne, aby se zároveň s ním neobjevil nějaký xenofob, či přímo rasista. Ale je to opravdu xenofobie? (slovník cizích slov:  odpor, nepřátelství, strach, nedůvěra ke všemu cizímu).

Novináři nám předkládají zprávy o nejhorší uprchlické krizi od 2. světové války - a právě to mne zastavilo a donutilo se jen malinko poohlédnout do našich dějin.

Můj děda často vzpomínal na odhodlání českých a slovenských mužů hájit svou vlast, svou zem.... ochotu a rychlost mobilizace v roce 1938. Ženy, matky, sestry .. všichni byli vyděšení z toho, co přijde, co čeká vojáky na hranicích, kdy a jestli vůbec se vrátí domů. Vzpomínal na bezmoc, když se vraceli velmi záhy, bez šrámů a přesto zlomení tím, že nemohli bojovat za svou zemi - za ten kus hlíny, kde jsou doma. Že to za ně někdo vzdal a ODEVZDAL ji bez boje.

Často mluvil i o tom, že z pohraničí utíkaly pod ochranou několika málo mužů v prvé řadě ženy a děti - tu ochranu jim zajišťovali hlavně starší muži, kteří by tak jako tak odcházeli v další vlně. Starší synové, manželé  - zkrátka ta silná pánská část - zůstávala ještě několik dní, aby zabezpečila hospodářství, zabednila okna, odvedla dobytek do vnitrozemí. Před nejistotou byla poslána do bezpečí ta slabší část rodin a národa, pokud možno bez zbytečné zátěže, aby mohla postupovat rychleji.

Před několika týdny oslavil úctyhodné narozeniny sir Nicolas Winton - i on byl u exodu - naprosto pochopitelného exodu DĚTÍ - ti jsou budoucnost naší krve, naše pokračování i naděje. Dospělí odevzdávali své potomky s nadějí, že přežijí a vrátí se... a to se splnilo. Většina z nich tušila, že dospělí, kteří zůstanou, tu blížící se válku nepřežijí. Všichni věřili, že děti ano.

Vybavuju si záběry z povodní, kdy muži jsou ti, kdo do záchranných člunů zvedají své ženy a děti... a sami riskují, že je proud strhne .... pro nás a naši kulturu je to naprostá samozřejmost.

Jsem tedy xenofobní, když mi přijde přinejmenším zvláštní, když na záběrech uprchlíků postrádám tu slabou část populace? Jsem divná, když si představuju, jak se někde ve vyprahlé části Afriky loučí žena obklopená dětmi a v očích má hrůzu? Ne z toho, že se její silný, zdravý muž a dospívající syn NEVRÁTÍ, ale z toho, co bude s tou bezmocnou rodinou SAMA dělat, OBKLOPENA VÁLKOU?

Ano, chápu, že někde ve světě zuří nelítostný boj... a chápu, že tam lidé trpí - ale kdo mne tu žádá o pomoc? A žádá mne o ni doopravdy?