Život v odlišení - 4. část (Sefardové v islámu a v Čechách)

Je to možná s podivem, ale ono to souvisí víc, než by se zdálo. Španělští  Židé a Čechy raného středověku.

je hebrejské slovo, které znamená Španělsko. A proto, když z něj byli Židé královským ediktem roku 1492 vyhnáni, začalo se jim říkat Sefardové.

Pyrenejský polostrov byl jejich domovem, protože tu žili už od římských dob. A někteří ještě dřív - za Féničanů. Legenda dokonce říká, že první Hebrejci dorazili už po zničení prvního jeruzalémského Chrámu, tedy v šestém století před n. l., což tak trochu potvrzuje  v Cádizu nalezený fénický prsten ze stejné doby. Archeologové a znalci na něm totiž objevili starohebrejský motiv. Další židovští přistěhovalci utekli do Hispánie po dobytí Judey římským Titovým  vojskem, tedy po zkáze druhého Chrámu v roce 70.

Samozřejmě, že většina Židů přicházela hlavně za obchodem nebo v souvislosti s ním. Ekonomicky na tom byli povětšinou velice dobře, což moc nepřispělo k porozumění s místními iberskými usedlíky. A když přišlo křesťanství, náboženské rozdíly se ještě víc prohloubily. Obzvlášť po Nikajském koncilu v roce 325, který Židy prohlásil za Ježíšovy vrahy. A tak se rázem stali opovrhovanými…

Když Hispánii po dvou stech letech obsadili Vizigóti, přišlo období uvolnění. Barbarští dobyvatelé totiž vyznávali ariánství, které nebylo vůči Židům tak vyhraněné. Jenže pak roku 589 vizigótský král Rekkared přestoupil ke katolíkům a hned tento fakt zpečetil koncilem v Toledu. Od té doby měli Židé po klidu. Začalo pronásledování a velké omezování práv jednoho národa.

Přehouplo se století a v roce 711 dobyli Vizigótskou říši muslimové. Hispánie změnila jméno na Al-Andalus a byla přifařena ke kalifátu Omeya. Za pár let vznikl samostatný Córdobský emirát, který nakonec v 10. století povýšil na kalifát.

Celé stovky let žili Židé s Maury v míru. Muslimští vládci jim zaručili veškerá práva a dokonce je zaměstnávali ve státní správě, protože Hebrejci byli velice vzdělaní a schopní. Kalifát jenom prosperoval. A tak přicházeli další a další Židé z Blízkého východu a také z Evropy. V Córdobě brzy vzniklo významné židovské centrum raného středověku. Nejen náboženské, ale také kulturní a duchovní. Učenci se sem sjížděli ze všech světových stran.

Ale naprosto všemu vévodil obchod. K jeho rozmachu přispěla nenadálá shoda okolností v politické situaci. Papež se totiž dostal do vleklého sporu s Byzancí, což velice brzdilo výměnu zboží mezi Východem a Západem. A tak židovští obchodníci z Al-Andalus využili příležitost, a převzali dálkový obchod. Veškerý luxus z Indie a Číny se do Evropy dostával hlavně díky nim. Šlo především o koření, kadidlo, myrhu, hedvábí a núbijské zlato. Ale také otroky. Ti nesli nejvíc, protože jich Maurové potřebovali hodně. A nejvíce cenění a tudíž nejdražší byli otroci od nás a z okolí - tedy Slované. Však jeden takový obchodník se hluboce zapsal do historie Prahy.

Kdysi jsme se učili, že se jmenoval Ibrahim Ibn Jakub, ale dnes se už ví, že šlo o jistého Abrahama ben Jákoba, který přijel do Čech v roce 965. Možná omrknout budoucí otrokářské kšefty, ale také a hlavně jako vyslanec córdobského kalifa. A centrum Českého státu ho natolik zaujalo, že o něm - naštěstí pro nás - podal úplně první písemné svědectví:

…A co se týče země Bújislava (=Boleslava), tedy její délka od města Frága až k městu Kráková rovná se cestě tří týdnů a hranici po celé délce se zemí Turků (=Maďarů). Město Frága je vystavěno z kamene a vápna a je největším městem co do obchodu. Přichází sem z města Kráková Rusové a Slované se zbožím. A z krajin Turků muslimové, Židé a Turci rovněž se zbožím a obchodními mincemi. Ti vyváží od nich otroky, cín a různé kožišiny. Jejich země je nejlepší zemí severu a nejzásobenější v potravinách. Prodává se tam za jeden kírat (=mince nízké hodnoty) tolik pšenice, že vystačí člověku na měsíc a za tutéž cenu tolik ječmene, kolik vystačí jezdci na 40 dní, a dále za tento kírát deset slepic. V městě Frága vyrábí se sedla, uzdy a tlusté štíty, kterých se užívá v těchto zemích. V zemi Bújima (=Bohemia) zhotovují se též lehké šátky z tenké tkaniny v podobě síťky, které neslouží k ničemu. Cena těchto je u nich stálá: 10 šátků za jeden kirát. Jimi obchodují a provádějí směnu mezi sebou. To je jejich jmění a hodnota všech věcí, za ně získávají pšenici, mouku, koně, zlato, stříbro a všechno ostatní. Zvláštní je, že obyvatelé země Bújima jsou snědí, černých vlasů, zatímco světlý typ je u nich řídký...

Jak se zdá, obchodním záměrům jsme jako budoucí komodita moc nevyhovovali, jelikož v Al-Andalus frčeli otroci hlavně blonďatí. I otrokyně samozřejmě...

Tak to bychom měli jednoho židovského obchodníka z Córdoby, který pomohl vytvořit reálie českých dějin. Jenže daleko dřív tu možná byl ještě jeden kupec, který do naší historie zasáhl daleko razantněji. Pokud je ovšem pravdivá teorie, že byl Žid. Jde totiž o knížete Sáma, který roku 624 sjednotil Slovany proti Avarům, hrdinně je porazil a vytvořil u nás první státní útvar. A jelikož jsem záhadnému Sámovi věnovala článek už před časem, přidávám proklik, kdybyste náhodou tápali, odkud vlastně přišel….

O období, kdy ve Španělsku žili Židé s Maury v klidu a míru se mluví jako o „prvním zlatém věku Sefardů“. Zrodili se z něj naprosto výjimeční židovští básníci, filosofové, astronomové, matematici, náboženští učenci a také bezkonkurenční lékaři.

Pak se všechno zase zhouplo. V období reconquisty, tedy znovudobývání území křesťany ze severu Iberského poloostrova, přišli na pomoc místním Maurům Almorávidé ze sousedního pobřeží Afriky. Ti vyznávali daleko přísnější formu islámu a vůbec byli dost mocichtiví. Sesadili totiž dosavadní dynastii a převzali moc nad Córdobským kalifátem. Načež se jali pronásledovat veškeré „nevěřící“. Včetně Židů. Právě tehdy jich hodně uteklo do sousedních zemí, nebo po moři až do Anglie. Řada Židů našla také azyl v křesťanských královstvích pod Pyrenejemi, protože tam potřebovali jejich peníze na reconquistu.

V dalších letech šel židovský život ve Španěsku podle stejného mustru. V polovině dvanáctého století dorazila nová vládnoucí dynastie berberských Almohadů, která se pustila do dalšího pronásledování a vyhánění. Zrovna tehdy musel svou rodnou opustit budoucí učenec a lékař Maimonides se svou rodinou.

A do toho všeho, kousek po kousku, probíhala úspěšná reconquista Pyrenejského poloostrova, kterou Židé pomáhali financovat. V roce 1391 byla už téměř celá země v křesťanských rukou. Jen Granada se muslimsky držela. A jak to bylo dál, o tom zase příště…