Zemřel vyčerpáním (sv. Karel Boromejský)

Zvolil si jinou cestu než tu, kterou měl od narození na stříbrném podnose. Jeho rodiče totiž pocházeli z nejvýznamějších šlechtických rodů v Itálii.

Matka byla Medici a otec Borromeo. Jejich druhorozený syn se narodil roku 1538 na hradě u města Arony a dostal jméno Carlo. Tedy Karel. U nás mu říkáme Boromejský. Už tehdy se vědělo, že chlapce čeká skvělá církevní kariéra. Jelikož tak to u druhorozených synů z vysoké šlechty bývalo. Carlův strýc z matčiny strany, kardinál Giovanni Angelo Medici, to takhle v roce 1559 dotáhl až k papežskému stolci. Pod jménem Pius IV.

Carlo byl odmalička strýcovým oblíbencem. Nový papež (obrázek vlevo) tedy hned čerstvě vystudovaného právníka z Padovy (s excelentním vysvědčením) povolal k sobě do Říma a jmenoval ho nejdříve tajným sekretářem a brzy poté kardinálem-jáhnem. Ve Vatikánu se takový závratný vzestup zeleného mladíčka moc nelíbil. Čas ale ukázal, že se jedná o velmi schopného muže a že určitá protekce v případě Karla Boromejského vedla k zářným výsledkům.

Jenže, v roce 1562 došlo u Karla k zásadnímu zvratu. Zemřel mu bratr. Karel vždycky vedl asketický život a v práci a studiu nikdy neznal míru. Takže ještě přitvrdil. Skoro nespal, věnoval se kajícím cvičením i praktikám, tedy sebetrýznění (bičování, půsty) a rozjímání. Pracoval až do úplného vyčerpání. A stal se knězem.

Strýček na něj nezapomněl a vzápětí ho jmenoval biskupem v Miláně. Zanedlouho byl z Karla arcibiskup a poté kardinál. Nebylo to zadarmo, jelikož pracoval opravdu pilně. Karel Boromejský totálně zreformoval mírně zdevastovanou diecézi, založil semináře a dokonce teologickou fakultu v Pavii, kterou pojmenoval po sv. Justině z Padovy. A taky se prý zasloužil i o jistou intimitu věřících v rámci kostela. V jeho době se totiž běžně zpovídalo jen tak v chrámové lodi, kde bylo zrovna místo. Karel Boromejský vymyslel zpovědnice, jak je známe dodnes. I když tam nechodíme...

Někteří lidé Karla milovali, jiní ho nenáviděli. Prý na něj dokonce políčili několik atentátů. Ze všech vyvázl. Nový kardinál totiž brojil proti nešvarům v církvi, kritizoval nemravný život kněžích a zavlečení "magických" praktik do křesťanství. Taky se namotal do švýcarského problému - chtěl místní kalvinisty přivést zpátky do katolické náruče. Moc úspěšný v tomto směru nebyl. Vleklé boje ve Švýcarsku pokračovaly a kantony se ještě více rozhádaly.

Co se týče politiky, něco se Karlu Boromejskému povedlo. Pomáhal svému strýci papeži s Tridentským koncilem, který se jim po letech podařilo dotáhnout do konce. Usmířili znesvářené strany a závěry koncilu zavedli do života církve. Šlo hlavně o reakci katolictví na nově vzniklé protestanství a o reformu církevní správy a dicipliny. 

Karel Boromejský ale pracoval i pro své bližní a nejubožejší z ubohých. Když v roce 1576 kosil obyvatele Milána mor, Karel zorganizoval veškerou pomoc a sám se jí osobně účastnil. Obstarával léky, jídlo, navštěvoval špitály a staral se o nemocné. Lidé žasli, jelikož nechápali, kde se v tom chabém a půsty zdevastovaném  těle bere tolik síly.

V roce 1584 Karel Boromejský z vyčerpání těžce onemocněl a jeho slabá konstituce nezvládla záchvat vysoké horečky. Zemřel. Už v roce 1602 byl blahořečen a za osm let prohlášen za svatého papežem Piem V. A do kalendáře ho umístili na 4. listopadu, tedy na dnešek.

Sv. Karla Boromejského od té doby zobrazovali umělci často a rádi. Většinou s důtkami, provazem na krku (pokání) a v červeném kardinálském šatu. Je patronem duchovních správců, seminářů, proti moru a hlavně tzv. boromejek.

Ty známe i u nás. Sestřičky z pražské nemocnice Pod Petřínem. Jejich řád se jmenuje Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského a vznikl v Nancy ve Francii po třicetileté válce. Zbídačelé a vyhladovělé obyvatele tehdy kosily nemoci, hlavně mor. V roce 1663 byl nový řád konečně schválen, původně pod trochu jiným jménem. Jeptiškám se všeobecně říkalo "milosrdné". Jelikož měly velkou úctu ke sv. Karlu Boromejskému, jehož sochy měly ve svém sídle, dostal se svatý později do názvu Kongregace. 

Do Čech přišel zmíněný řád v roce 1837 díky několika českým sestrám, které odešly do Nancy do noviciátu. Svou činnost zahájily boromejky na Klárově, v ústavu slepců. Po nějaké době řád zakoupil dva domky pod Strahovskou zahradou. Ty daly základ nemocnici a mateřskému domu s kostelem sv. Karla Boromejského. A činnost sester opravdu vzkvétala - po roce 1945 působily už na 120 místech - hlavně v nemocnicích, školách a sociálních ústavech.

Šílená padesátá léta minulého století sestry rozmetala do domovů důchodců, ústavů pro mentálně a tělesně postižené, ale také na nucené práce do továren v pohraničí. Majetek řádu komunisté zestátnili a starší členky schovali do charitních domovů.

Jednu takovou jeptišku jsem před mnoha lety znala osobně a měla jsem ji moc ráda. Jmenovala se Marie Flavie a v domově důchodců ve Smilkově se několik let starala o naši přestárlou tetu. Vídaly jsme se často i mimo smilkovský domov. Sestřička Flavie byla normální veselá ženská středních let, která uměla skvěle vyprávět. Hodná a obětavá. Ale bohužel zemřela moc brzo. Nedočkala se předělu roku 1989, kdy se boromejky zase rychle vzchopily a mohly se vrátit ke své záslužné a obětavé práci...

Námět: Rok se svatými (Schindler a Schauber); www.boromejky.cz; obrázky-internet