Z prostitutky básnířkou

Byla nesmírně vzdělaná, duchaplná a okouzlující. Znaly ji celé Benátky. Nejen proto, že se živila jako kurtizána.

Jmenovala se Veronica Franco a narodila se roku 1546 v poměrně vznešené rodině. Ale bez peněz. Přesto se jí dostalo skvělé výchovy a dobrého vzdělání. Její matka se totiž pro rodinu vzdala velice lukrativního řemesla - byla tzv. vznešenou kurtizánou. Tedy společnicí významných mužů - šlechticů, politiků nebo umělců. Duchovní i postelovou. A pak se stala ženou svého zákazníka. Možná taky proto velice dbala na výchovu dcery. Zřejmě ve snaze zajistit Veronice klidný a spořádaný život, provdali ji rodiče v necelých šestnácti letech za lékaře Paola Panizzu. Možná to také bylo z určitého zoufalství, protože se Veronika zamilovala do jistého Marka Venieriho, který pocházel z vážené a bohaté benátské rodiny. A on do ní. Vzít se ale nemohli, protože mladíkova rodina byla proti. A tak Veroničini rodiče vyřešili ošemetnou situaci sňatkem z rozumu s někým jiným. Ženicha ale dost špatně odhadli, jelikož se hned po svatbě zjistilo, že Paolo je příšerný flákač a ještě k tomu alkoholik. A protože Veroniku také často bil, matka rázně zakročila. Asi měla pořád dobré konexe - podařilo se jí totiž docílit rozvodu. Navíc musel Paolo vrátit i věno.

A teď si uvědomme dobu. Polovina šestnáctého století a rozvod! Inu, je vidět, že kurtizány zúročovaly své vzdělání k myšlení vlastní hlavou. Svým způsobem, ale jen opravdu „svým způsobem“ žily samostatnější život než ostatní ženy. A proto také nebyly svázány konvencemi.

A pak se stalo, že Veronice umřel otec. Co se týče financí, nezůstalo matce s dcerou skoro nic. Když peníze došly definitivně, nezbylo matce, než se vrátit k tomu, co opravdu uměla. A naučit to i Veroniku. Tedy k prostituci. Tentokrát ale k té opravdové, jelikož dostat se mezi vznešené kurtizány jednoduché nebylo. V roce 1572 se v Benátkách živilo svým tělem asi tři tisíce žen a z toho jen 215 bylo oněch privilegovaných. Takže matka a dcera musely začít od píky a za stejný tarif - 2 dukáty za noc. Ale uplynulo pár let a tarif se výrazně změnil. Veronica dokonale zúročila své vzdělání a zkušenosti, a vybudovala si klientelu na úrovni. Za jediný svůj polibek si mohla účtovat patnáct dukátů. A noc se vším všudy už byla za padesát…

Tak se stala Veronika svou vlastní paní. Nenabyla jen slušného jmění, ale také nesmírného vlivu. Pohybovala se totiž v nejvyšších kruzích, tedy i v dóžecím paláci. Její inteligence a diplomatické schopnosti byly natolik proslavené, že dostala zakázku i od republiky samé. S Jindřichem z Valois (polským a pozdějším francouzským králem) vyjednala - v rámci vykonávání své profese - spojeneckou smlouvu s Francií proti Turkům.

A Veronica měla i svůj vlastní život. Byla přítelkyní mnoha významných benátských umělců. Nejen, že stála modelem malířům, kteří ji zvěčnili na svých dodnes slavných obrazech, ale také docházela do literárních společností básníků. A protože byla inteligentní, velice lehce se učila. Taky pořád milovala svého Marka a on ji. Takže spolu prakticky žili a zřejmě měli i děti. Celkem jich totiž Veronica porodila šest, ale dospělosti se dožily jen tři.

S tímhle životem však přišli i nepřátelé. Hlavně Markův bratr Maffeo strašně žárlil na jejich vztah. Začal Veroniku až tak nenávidět, že proti ní sepsal veršovaný pamflet a po vytištění ho rozšířil po celých Benátkách. Když si Veronica zjistila, kdo je autorem potupných veršovánek s názvem „Veronica, jediná opravdová kurva“ (la pardon, ale tak se to opravdu jmenovalo - Veronica, unica vera puttana), vyzvala veřejně Maffea k básnickému souboji. A vyhrála, protože zúročila naprosto vše, co se naučila od svých literárních přátel. Od té doby byla tedy také uznávanou básnířkou. Své verše vydávala i knižně pod jménem Veronica Franca (= upřímná). Dokonce se jí podařilo udělat ze svého domu jedno z nejvýznamnějších kulturních center tehdejších Benátek. Scházeli se u ní hudebníci, malíři, spisovatelé, vědci a myslitelé. Pořádaly se koncerty, četla se poezie, vedly se odborné disputace a konverzovalo se o filosofických tématech.

Jak se to tak stává, mnoho mužů se do Veroniky zamilovalo a ona je odmítla. Nebo na ni neměli, a o to víc ji nenáviděli. Takže se stalo, že roku 1580 jistý Rodolfo Vannitelli Veroniku nahlásil Svaté Inkvizici jako kacířku. Nemusím ani říkat, jak strašné a nebezpečné obvinění to bylo. Navíc od poručníka jednoho z jejích synů.

Ač byla všechna obvinění lživá, měla Veronica co dělat, aby se zachránila. Mistrně uvedla v chod veškeré své konexe a virtuózně tahala za správné drátky, jelikož na hodně lidí hodně věděla. Samozřejmě i na některé církevní jedince z inkvizice, kteří ji hodlali soudit. A tak Veroniku nakonec raději osvobodili. Ale s jejím dosavadním životem byl konec. Byla poznamenaná. Inkvizice se prostě báli všichni. Přátelé i zákazníci se k ní najednou obraceli zády…

Ve svém paláci zůstala sama jen se svými dětmi. Peníze docházely, ale přesto se Veronica pokusila ve svém domě zřídit azyl pro nemocné a staré prostitutky. Chtěla se postarat i o ty, které se jen snažily z profese odejít.

Její touhu pomáhat ukončila předčasná smrt. Veronica zemřela 21. července roku 1591, když jí bylo pouhých 45 let. Konkrétní příčina jejího úmrtí není známá, ale zdá se, že podlehla nějaké hromadné nákaze. Možná moru nebo tyfu…

I když Veronica prožila v podstatě samostatný a svobodný život, vždycky si byla vědoma, že ostatní ženy musí žít úplně jinak - odsouzeny, aby si sedly ke stolu s někým cizím, aby se v posteli dívaly do cizích očí a žily tak, jak si přeje někdo cizí…

Asi proto také napsala: Kdybychom se také my mohly vycvičit v boji a nosit zbroj, možná bychom muže přesvědčily, že i my máme ruce, nohy a srdce jako oni…